7.6.2006      středa                           1. den - VÍDEŇ, MADRID

Byl škaredý podzim roku 2005, zima, plískanice, žádné sluníčko, spoustu práce, hodně stresu, podlomené zdraví,  tak jsem se proti tomu rozhodla bojovat tím, že jsem začala plánovat cestu na další rok. Zabralo to a ihned jsem pookřála. Nakoupila jsem literaturu, sedla za internet a pročítala nejrůznější cestopisy jiných cestovatelů.

Do Jižní Ameriky a zejména do Peru jsem chtěla už dlouho. O jezeru Titicaca jsem snila snad od sedmé třídy, kdy se poprvé učitelka zeměpisu zmínila o nejvýše položeném splavném jezeře na světě, tajůplné Machu Picchu jsem si často prohlížela na fotografiích a obrazech a vidět z výšky obrazce na planině Nazca a zjistit, zda názor Ericha von Dänikena není  úplný nesmysl, to vše posílilo výběr destinace.

 Asi nejtěžší na celé cestě je sehnat dobré spolucestující. Protože přátelé a známí v mém okolí postupně opouštěli úmysl jet se mnou na vzdálenou jižní polokouli, zvolila jsem stejnou variantu jak vloni  při cestě do USA a podala si inzerát na netu. Přidal se ke mně Vašek ze severu Čech a spolu s mým patnáctiletým synem Martinem jsme vyrazili v 6,15 autobusem  Student agency z Brna do Vídně na letiště. Jízdenka pohodlným busem stála 300 Kč na osobu včetně nápojů a časopisů a v 8.45 jsme dorazili až na místo.

Po check in u společnosti Spain Air následoval klidný dvouhodinový let do Madridu, kdy tato hamižná letecká společnost neservírovala žádné občerstvení, leda za úplatu. V Madridu jsme byli kolem půl druhé. Využili jsme metro, které se nachází na letišti mezi terminálem T1 a T2. Po zaplacení jízdenky (1 Euro/os ) jsme se během půlhodiny dostali do centra města (zastávka Sol).

Bylo strašné teplo. Zatímco u nás  ještě doznívala topná sezóna, protože se letos zima protáhla až do června, Španělsko ve stejných dnech sužovalo extremní teplo a sucho. Tím pádem jsme neměli moc chuť na velké procházky. Prohlídli jsme si katedrálu v sousedství Královského paláce. Je postavena v gotickém slohu, ale výzdoba vevnitř je velmi moderní. Technika se vetřela i do takové oblasti, jako je obětování svíček. Setkala jsem se tam poprvé s tím, že pokud má člověk potřebu zapálit v kostele za někoho svíčku, vhodí peníze do automatu a rožnou se mu elektrické svíčky a to na takovou dobu, kolik Euro zaplatí. Když  moc šetří, rozsvítí se jich málo a brzy zhasnou.

Pak jsme to brali po pěší zóně směrem do centra, ale vedro bylo tak zničující, že jsme se nakonec rozhodli pro návštěvu obrovského parku, který jsme objevili na mapě. Byla to výborná volba. Uprostřed nádherné zeleně skoro v centru města jsme našli velké jezero, na kterém pluly loďky. Mohli jsme se zout a trochu svlažit nohy v chladivé vodě. Lehli jsme si na trávu, poslouchali nepřetržité bubnování asi dvaceti muzikantů a pozorovali cvrkot kolem. V půl osmé jsme opět nasedli do metra (jeho zastávka je přímo v parku) a dojeli na letiště.

Hlavní letenku do Limy jsme měli zakoupenou u společnosti Air plus Comet. Nebyla to šťastná volba, jak se ukázalo při našem návratu. Ale let tam probíhal úplně v klidu, servírovali nám jídlo hned hodinu po vzletu a zbytek cesty jsme prospali. Letadlo bylo plné jeptišek, které se vracely ze starého kontinentu do Peru, tak mě to uklidňovalo v tom, že letadlo nespadne, protože se určitě za šťastný návrat dostatečně pomodlily.  :o)

8.6. čtvrtek              LIMA

Peru je rozlehlá země na západním pobřeží Jižní Ameriky. Jsou to tři rozdílné kraje uvnitř jednoho státu. Prvním je poušť na celém tichomořském pobřeží, potom téměř sedm tisíc metrů vysoké hory Andy a za nimi se rozkládá mohutný Amazonský prales. Peruánci od

pradávných časů rozdělují svou zem na osm pásem, podle nadmořské výšky (chala-pobřeží, yunga 200 – 500m, Quechua2300-3500m, suni 3500-4000m, puna 4000-4800m, janca nad 4800m), na východních svazích And se oblasti opakují, ve výšce 1000m začíná rupa rupa, vysoký prales a končí se omaguou, nízkým pralesem pod 400m.  Každé z těchto osmi pásem lze ještě dále dělit, takže každému bylo od pradávna hned jasné, na které straně hor daná vesnice leží, v jaké výšce a kdy tam svítí slunce.

Peru by mělo mít pro svou polohu tropické podnebí, ale kvůli Humboldtovu studenému proudu a vysoké hradbě And má velmi specifické podmínky a je zde 8 typů z 12 různých možných podnebí, která se vyskytují na Zemi.

Na letišti v Limě jsme hned po ránu zažili chvilky napětí při vyzvedávání zavazadel. Zatímco jeden batoh přišel prakticky ihned, druhý až za pět minut a na ten třetí jsme čekali víc než půlhodinu. Nebyli bychom první ani poslední, kterým zavazadla do Limy nedoletěly, jak měly. Naštěstí jsme  nemuseli měnit harmonogram a plány další cesty.

Víza do této země byla před nedávnem zrušena.  Prošli jsme tlačítkovou kontrolou, se kterou jsem se setkala již v Mexiku. Jde o to, že každý člověk při pasové kontrole projde rámem a zmáčkne si tlačítko. Pokud se rozsvítí zelená barva, může pokračovat dál. Při červené nastává více či méně důkladná kontrola. V Mexiku jsme takhle přišli o nějaké salámy a další potraviny. Na Vaška připadlo červené tlačítko a šel na kontrolu, my jsme s Martinem naštěstí propluli přes zelené ven. Asi by se jim některé naše věci nelíbily. Při svých cestách to sice s jídlem nepřeháním, ale osvědčilo se mi, vzít si s sebou štangli suchého salámu a tavené sýry. Nic z  toho se nezkazí 10 – 14 dnů ani při vysokých teplotách a k snídani si pak člověk dokoupí jenom nějaké pečivo a nemusíme nikde nic shánět. A asi dva litry slivovice na osobu (na tři týdny), to je naprostá nezbytnost. Člověk musí neustále po malých dávkách dezinfikovat útroby.

Po malé letištní hygieně jsme nasedli do taxi. Sice jsem věděla, že nedaleko letiště vede hlavní cesta a chytne se  tam taxík za třetinovou cenu, ale bylo asi 5 hodin ráno, tma jak v pytli, těžké batohy  a po dvanáctihodinovém letu jsme byli nějací vláční a nezaklimatizovaní, takže jsme přistoupili na první nabídku na odvoz. Řidič nám cestou poskytl několik cenných rad typu „Rádia Jerevan“, čímž nám velmi zkomplikoval pobyt v Limě hned první den.

Usmlouvaná cena do centra města byla 15 dolarů. (Taxíky budu uvádět vždy cenu celkem za vůz. Osvědčilo se nám založit si malý společný fond, do kterého se postupně dávaly peníze a ze kterých se platily společné výdaje – taxíky, noclehy, některé vstupné apod.). Při placení si ale na účtenku doúčtoval jakési 3 dolary letištní taxy. A hádejte se s ním, když měl v kufru naše zavazadla  a kolem stálo plno místních lidí. Přesvědčil nás, že lepší autobusová společnost, než mnoha cestovateli prověřené Ormeňo, je společnost Soyuz. Prý  jezdí do Pisca každou půlhodinu, mají skvělé ceny, nové busy a nádraží  blízko centra. Kéž by nás býval již ten název společnosti varoval! :o) Ale o tom až později.

V Limě jsme se chtěli zdržet pouze jeden den, obejít centrum, hlavní památky, všemi opěvované Muzeum zlata a pak odjet navečer do cca 240km (3 hod) vzdáleného Pisca. Lima leží 12 stupňů pod rovníkem, ale je díky studenému Humboldtovu proudu neustále v šedém mlžném oparu a šedivé mraky zakrývají slunce. Dále tu pracují gangy profesionálních okrádačů, je to město zlodějů, jak varují všechny turistické příručky. Jejich zručnost, nápaditost a pracovitost je obdivuhodná . Říká se, že 80% turistů je připraveno o své úspory nebo nějaký majetek. Obětem mizí různé zlaté náramky, přívěsky a hodinky, aniž by něco zpozorovaly. Také proto jsme  spěchali dál.

Na špinavém autobusovém nádražíčku nám nechtěli nechat zavazadla v úschově bez koupě  lístků. Tím pádem jsme museli vybrat jeden odpolední spoj a program v Limě tomu podřídit. Prodavač nás chtěl hned natáhnout na ceně, místo 15/sol/os (120Kč) si řekl o 20 solů, pak slevil na 18 a nakonec nám to prodal za oficiální cenu na jízdence. Odložili jsme zavazadla do jakési místnosti, vytáhli z nich vše cenné (hlavně nové trekingové bundy a jednu slivovici) a zanechaly je vlastnímu osudu. Byla ještě tma a něco kolem 6. hodiny, když jsme vyšli ven do úplně rozkopaných a špinavých ulic a ptali se místních na údajně „blízké“ centrum. V mnoha tvářích jsme viděli zděšení, u jiných zase pobavení, že chceme jít pěšky. Nicméně všichni mávali jakýmsi neurčitým směrem. Vašek si dal hned po pár metrech snídani -  slepičí polévku s pořádným pařátem za 4 soly (32Kč), takže na něm hned poznali, že je to gringo (hanlivě cizinec), co se ještě nevyzná, protože za tuto cenu jsme později měli pořádný oběd. Alespoň díky skvělému kšeftu kápli božskou a varovali nás před pokusem jít pěšky, že je to moc daleko a značně nebezpečné. V blízkosti stáli policajti a ti nám to taky potvrdili, stopli taxíka a ten nás za 4soly (32Kč) dovezl na centrální náměstí. Byla to pěkná dálka a průjezd jednou z nejchudších, tudíž i nejnebezpečnějších čtvrtí Limy.

Co dělat v 6 ráno v Limě? Bylo chladno, zamračeno, alespoň že nepršelo. Lima je prý jedinou metropolí na světě, kde auta nemusí mít stěrače, protože tam téměř neprší. Kdysi se nazývala „Město králů“ a reprezentovala lesk a bohatství koloniální moci. V roce 1746 byla zpustošena strašlivým zemětřesením a téměř všechny nádherné stavby z koloniálního období lehly popelem. Dnes je Lima bez architektonického výrazu, bez vlastní atmosféry. Bydlí zde přes osm milionů obyvatel, z toho více jak polovina žije na předměstí, v chudinských čtvrtích nazývaných pueblos jóvenes (mladé vesnice), které se rychle rozrůstají. Stále sem přicházejí noví vesničané s nadějí na snadnější uplatnění, práci a lepší život. Jenže kolem 70% všech Peruánců je buď nezaměstnaných, nebo jen částečně. Země je v hluboké recesi a patřila na začátku 90. let k nejchudším zemím Jižní Ameriky. Často jsme diskutovali s Vendou, jak by země mohla z toho srabu, ve kterém se nachází, vyjít. Peru je nesmírně bohatá na přírodní suroviny. Korupce na nejvyšších místech je tady samozřejmostí a každý prezident a jeho okolí myslí v první řadě na sebe a svoje obohacení. V dubnu a květnu, tedy pár dnů před naší návštěvou, probíhaly v Peru volby, takže všechna možná i nemožná místa po celé zemi byla pomalována propagačními hesly. Zvítězil v nich nakonec padesáti šestiletý Alan Garcia, levicový politik, který již jednou v Peru vládl a dovedl jej do hluboké hospodářské krize.  Volila ho zejména nespokojená mládež, která na to už zapomněla.

Poseděli jsme chvíli na lavičce na Plaza Mayor, neboli dříve Plaza des Armas,  velmi krásně opraveném a  přečetli jsme něco z mého nejoblíbenějšího Průvodce Rough Guides a vydali se do kostela Les Nazarenas, který měl být už otevřený. Po cestě jsme se zastavili v pekárně a zjistili, že nezhubneme, protože jejich pečivo je stejně úžasné, jako v Mexiku. Kostel jsme bez problémů našli, chvíli v něm poseděli a pokračovali na druhé nejznámější limské náměstí San Martin. U oficiálních pouličních veksláků, kteří prý nabízí nejlepší kurz, jsem vyměnila 400 dolarů (1 dolar – 3,25 solů). Bylo dost chladno, kostel La Merced byl pořád zavřený, tak jsme zalezli do internetové kavárny, kde jsme za 1 sol na hodinu (8Kč) poslali několik zpráv a přečetli si, co je v Česku nového. Před internetovou kavárnou byla dlouhá, vydlážděná pěší zóna a viděli jsme, jak ji četa uklízečů umývá pomocí kýblů a hader na smetáku.

Bylo půl deváté, kdy jsme si stopli taxi a nechali se zavést  za 10 solů (80Kč) přes celé město do Muzea zlata. Bohužel jsme neposlechli Průvodce R.G., ve kterém se psalo, že se muzeum otevírá až ve 12 hod. Dali jsme se přesvědčit zaručeně správnými informacemi našeho prvního taxikáře z letiště, i několika dalšími na autobusovém nádraží, že muzeum otevírá už ráno.  Později jsme zjistili, že se v Peru dá věřit jen málokomu, člověk musí být neustále ve střehu a Peruánci, než by řekli „Nevím“, tak si raději něco vymyslí. V každém případě i náš nový taxikář musel vědět, že je ještě zavřeno, jenže nechtěl přijít o kšeft, tak  se na něco vymluvil, aby nás nemusel zavést až před vchod muzea , zastavil asi 100 metrů za rohem a hned odjel.  Bylo devět hodin, když jsme zjistili, že muzeum otevírá až v 11,30. Tolik času nazmar! Vydali jsme se „guljať walk“ po nejbližší avenue a narazili jsme na dům s obchůdky. Nakoupili jsem tam spoustu ovoce – banány, mango, oříšky, solené banánové chipsy a nakonec jsme  poobědvali kuře s hranolkama za 4soly (32Kč). Pak jsme si sedli do blízkého parku a já jsem se poprvé podívala na svůj  levý nárt. Celou dobu v letadle jsem tušila, že se s ním pod ponožkou něco děje, protože svědil. S hrůzou jsem zjistila, že ho mám plný podlitých i prasklých puchýřů. Den před odjezdem jsem si ho totiž namazala Fastum gelem proti bolesti a jak jsem nohu den poté v Madridu na chvilku vystavila na sluníčko, nastala alergická reakce. Naštěstí se mi to už jednou stalo a tak jsem věděla, co se stalo a co na to zabírá. V blízkosti parku jsem našla lékárnu, rukama, nohama, anglicko-česko-španělsky jsem vysvětlila, že potřebuji kortikoidní mast a paní lékárnice mi jednu za 15 solů (120 Kč)  prodala. Jenom jsem doufala, že se mi do těch otevřených a nevábně vypadajících ran nedostane infekce.

Muzeo de Oro, čili muzeum zlata doporučovaly snad všechny cestopisy, co jsem před cestou přečetla. Vstupné tam bylo nekřesťanské – 30 solů (240Kč) za jednoho, studentské slevy neposkytovali. Neměli jsme moc času, muzeum by si zasluhovalo důkladnější prostudování. Jenže  za chvíli stejně bolí nohy, takže člověk ty nádherné exponáty už ani nevnímá. V přízemí byla obrovská sbírka všelijakých zbraní a uniforem a ve sklepních prostorech se nacházely zlaté a stříbrné šperky, archeologické nálezy zbraní, keramiky, nástrojů, ale také lebky a mumie. Bylo to opravdu úžasné.

Za 10 solů (80Kč) jsme po dvouhodinové prohlídce chytli taxík, který nás vysadil před kostelem a klášterem San Francisco nedaleko Plaza des Armas. Díky tomu, že jsme ztratili 2,5 hodiny čekáním na otevření muzea zlata, neměli jsme ani na tento údajně nejhezčí kostel v Limě moc času. Za velmi lidové vstupné 5 solů (40Kč) dospělí, 2,5 solů (20Kč) studenti, jsme absolvovali organizovanou prohlídku kláštera, knihovny, kostela a katakomb s 70000 kostrami. Prohlídka trvala asi hodinu. Bylo půl třetí, když jsme si před kostelem stopli taxi za 4 soly (32Kč) na autobusové nádraží Soyuz. Bylo to tak akorát načasované – dorazit, vyzvednout batohy a ve tři odjet. Jaký byl náš šok, když nás taxík po strašném prodírání mezi dalšími auty v hustém provozu vysadil na nádraží a my jsme zjistili, že existují dvě nádraží toho jména, vzdálené dost daleko od sebe, a že jsme sice na správném nádraží, odkud odjíždí autobusy do Pisca, ale batohy máme bohužel v tom druhém! Naštěstí peruánští pracovníci nádraží pochopili, co se nám stalo a projevili  jistou známku solidnosti. Nabídli nám zdarma svezení schuttlem, co jezdil mezi oběma nádražími, vyzvedli jsme bágly, sjeli na to druhé nádraží a nastoupili do autobusu, který  jel o hodinu později. To vše za obrovského dopravního mumraje a neuvěřitelného chaosu na ulicích. Řidiči jsou zde stejní, jako v celé Latinské Americe. Zbožňují rychlost a předpisům nevěnují téměř žádnou pozornost. Jsou absolutními pány na silnicích. Stále troubí na sebe, na známé i na děvčata. Chaos a hluk panuje od časného rána dlouho do noci.

 Cestu do Pisca jsme téměř celou prospali. Neviděli jsme pořádně pouštní krajinu kolem Pacifiku, která je tak nehostinná, že tu kdysi chtěla  NASA vyslat na přípravný trénink první kosmonauty , kteří byli vybráni pro let na Měsíc .

Poušť je úzký písčitý pruh země po celém pobřeží Tichého oceánu. Na severu dosahuje šířky až 170 km, u Limy do 30 km, u Arequipy není skoro vůbec a pak pokračuje až do Chile. Je to jedna z nejsušších oblastí na světě, někde nepršelo víc než 100 let. Podle legendy je zde tak teplo proto, že se Bůh naštval na zdejší lidi, když ho kritizovali. Bůh Slunce na sebe často bral lidskou podobu a sestupoval na zem mezi lidi, aby zjistil, co potřebují a pomáhal jim. Jenže když byl dole, nemohl zároveň zahřívat zemi a proto pole přestávala rodit, rostliny zmrzly, pastviny uschly, zvířata i lidi umírali. Když si na to jednou lidé stěžovali, Bůh to vzal jako vzpurnost a neúctu k němu a prohlásil: „Již nikdy nepřestanu zahřívat vaši zemi, nikdy nebudete cítit zimu, bude tu navždy teplo a nikdy vás nenavštívím“.

Jako poslední dárek od našeho letištního přítele taxikáře bylo to, že autobus pokračoval dál do města Ica, takže  pro něho bylo neekonomické zajíždět do centra Pisca vzdáleného asi 8 km od hlavního tahu . Ocitli  jsme se kdesi v pustině v 8 hodin večer, ve tmě a smutně jsme museli vzít zavděk nabídkou jediného taxikáře široko daleko, který nás za 10 solů (80Kč) zavezl před hotýlek blízko hlavního náměstí. Chvíli jsme v něm smlouvali o ceně noclehu, vypadalo to, že se postěhujeme jinam, ale Martin to rozhodl za nás. Prostě na jedné posteli při tom smlouvání usnul. 20 sol (160Kč) za osobu nebylo samozřejmě vůbec moc. Protože neměli třílůžkový pokoj, spali jsme ve dvou pokojích s pěkným zařízením, teplou sprchou a televizí, dokonce jsme měli k dispozici froté hotelové ručníky. Zaplatili jsme si ještě na recepci  výlet na druhý den  na ostrovy Ballestas (30 solů, 240Kč na osobu) a šli spát. Však jsme měli co dospávat.

9.6. pátek           PISCO

Probudila jsem se ve 4 hodiny. Časový posun (6 hodin) byl v Peru dost velký a proto jsme v podstatě celý pobyt vstávali jak ranní ptáčata a chodili spát mezi 17 až 20. hodinou. Uvařila jsem si kafe (malou konvici na 220 V s sebou nosím na všechny cesty), naše vidlice šly napíchnou do jejich zásuvky. ( Redukci jsem za celou dobu použila dvakrát, bylo to kvůli tomu, že zásuvky byly moc vykvedlané a s redukcí to drželo lépe).

Nasnídala jsem se a psala první zážitky z Peru do deníku. Moc jsem se nebalila, protože jsme se z výletu na ostrovy měli vrátit v 11 hodin a check out byl až ve 12. Pak se probudil i Martin a před půl osmou jsme se sešli s Vaškem a ostatními výletníky před hotelem, kde nás měl vyzvednout autobus. Prý velký. Přijela malá, stará, rezavá rachotina a průvodce nám smutně oznámil, že je dnes špatné počasí a proto z přístaviště nevyjede žádná loď na ostrovy. Jako náhradní program nám nabídl cestu autobusem do rezervace Paracas. Moc se mi to nezdálo, nezafoukal ani větříček, zataženo trochu bylo, ale to je tam pořád (pak jsem se dozvěděla, že v této oblasti nepršelo několik tisíc let), asi třikrát jsme se ujišťovali, jestli je to pravda. Museli jsme souhlasit, co bychom tam celý den do odjezdu autobusu do Icy dělali ? Někteří naší spolucestující to vzdali, vystoupili z autobusu. Náš průvodce jen tak na okraj poznamenal, že bohužel musíme počítat se vstupným 5 solů (40Kč) do rezervace. Jelo nás 7 + řidič + průvodce. Projížděli jsme kolem přístaviště, kde se hemžily stovky lidí.

Zastavili jsme ve visitor centru Národního parku Paracas vzdáleném asi 20km od města. Fotky a exponáty v něm byly značně staré a „jeté“, a  náš průvodce nám obšírně vysvětloval, jak působí studený Humboldtův proud, jak vzniká El Niňo a jaká zvířata zde v okolí žijí.

Humboldtův, nebo taky Peruánský proud je tmavá šedivá řeka, široká až 400 km, která teče rychlostí 16 – 24 kilometrů za den. Její teplota je o 6 stupňů nižší něž  v okolním moři. (v průměru cca 18 stupňů C). Díky tomu je toto moře nejbohatším mořem světa. Voda je bohatá na fosfáty a nitráty, které podporují vznik fytoplanktonu, který je potravou pro miliardy ančoviček, sardinek a jiných ryb.

Od severu se k peruánským břehům hrne teplý proud zvaný El Niňo. Je to tropický, rovníkový proud, který přitéká v období kolem vánoc a asi 900 km na sever od Limy se odráží a stáčí na západ. Jednou za 4 roky si toto „Dítě“ zaskotačí a léto je trošku teplejší a na severu země více prší. Jednou za 15 – 18 let  udeří mohutnou silou. Zvedne teplotu moře o 7 stupňů, zmizí veškerý plankton a s ním i ryby. Tím pádem přijdou tisíce ptáků, tuleňů a jiných zvířat o potravu a hynou hladem. Místo nich se objeví žraloci. Silně prší a na severu se z pouště stává les. Říčky a řeky se rozvodní , strhávají mosty, odnáší silnice, domy, úrodnou půdu. Na jihu země je pravý opak. Nastává strašlivé sucho, vyschnou řeky, není úroda. Důsledky těchto silných fenoménů El Niňo ovlivňují celou zeměkouli. V Kalifornii, Texasu, na severu a ve středu Peru jsou pod vodou, Austrálie, Nový Zéland a část USA a Peru trpí strašným suchem. Nejhorší El Niňo byl v roce 1983 a další velmi silný v roce 1997/1998. Proč se tyto změny teploty mořské vody vyskytují se s určitostí neví a vědci je  neumí zatím předvídat.

Sešli jsme asi půl kilometru k pláži, kde jsme na malé rozhledně pozorovali plameňáky a ostatní ptáky. Bez dalekohledu jsme ale viděli jenom neidentifikovatelná hejna. Některé pláže na Paracasu jsou pokryty tisíci tuleni. Vyskytují se zde dva druhy. Jeden obyčejný Otaria flavescens a druhý Arthocephalus australis, který má kůži pokrytou zkadeřenými a velmi hustými chlupy. Pro tuto kožešinu byli téměř vyhubeni.

Žije zde 33 druhů ze 74 registrovaných kytovců. Velmi často je možné narazit na kolonie delfínů. Jeden druh byl objeven před pár lety, říká se mu nosatá velryba.

Mezi mořskými ptáky se batolí Humboldtovi tučňáci – mají výšku do 60 cm a je to jeden z nejmenších druhů. Žijí ve velkých koloniích a hrozí mu vyhynutí, nejen kvůli El Niňu v letech 1982-1983, ale taky proto, že se často dostává do rybářských sítí. Někteří rybáři se dokonce specializují na jejich odchyt a zabíjení, i když je to zakázané. Tučňáci jim totiž trhají sítě a kradou ryby. Tento malý tučňáček se stal dokonce peruánským národním symbolem.

Mezi nejznámější místní ptáky patří kormorán, který se zde jmenuje guanay.  Jeho výška je asi 60 cm, má černý zobák a hřbet, bílá prsa a zelenomodrý krk.. Na hlavě je chocholka z delších peříček. Žije ve velkých společenstvích a byl vždy považován za nejcenějšího ptáka na světě, co se týče užitečnosti. Byl přísně chráněn. Každý pták denně zhltne kolem 60 ančoviček, které se potom promění v trus a vytvoří velice hodnotné hnojivo guano. V roce 1950 odborníci odhadovali, že zde žilo 30 milionů ptáků. Kdyby každý z nich spolykal 300 gramů ryb, bylo by potřeba denně asi 33 vlaků s třiceti vagóny ryb. Naopak toto množství zvířat vyprodukuje 2 – 3 vlaky  guana.

Zlatá éra těžby guana na ostrovech Ballestas trvala 40 let, od roku 1840 do 1880. Vytěžilo se ho strašně moc a všechno se odvezlo do Evropy. Jak už to bývá, utržené peníze sloužily většinou pro osobní potřebu tehdejších vládců a jejich spojenců.

Dnes se těžba provádí na každém ostrově pouze jednou za deset let a ručně, bez mechanizace, protože hlučné stroje by mohly plašit ptáky.

Znovu jsme nasedli do autobusu a vjeli do nehostinné pouště. Cesty byly nezpevněné, plné hrbolů a děr, většinou jsme jeli různě nakloněni, byl to docela adrenalin. Obdivovala jsem, co ta rachotina vydržela.  Na konci jednoho výběžku se před námi objevila největší atrakce poloostrova – tajemný obrazec El Candelabro – Paracaský trojzubec, vyrytý v písku před mnoha staletími. Připomíná svícen nebo kaktus. Pan Däniken, stejně jako řada dalších lidí si léta lámou hlavu nad tím, proč vznikl, co představuje a zda má nějaký vztah ke čtyři sta kilometrům vzdáleným nazcaským obrazcům. Zatímco Dániken zastával vesmírnou teorii, podle níž měl obrazec sloužit jako naváděcí zařízení pro kosmické rakety mimozemských civilizací, zdá se pravděpodobnější, že bud sloužil jako navigační bod pirátům nebo sloužil jako rituální objekt předincké kultury.Stáli jsme pár metrů pod ním.

Obrazec je nejlépe vidět z moře, jezdí se na něho dívat lodě při návratu z ostrovů Ballestas. Ani jsme  nebyli moc překvapeni, když jsme na moři pod námi viděli několik plavidel s výletníky. Tak nějak jsme celou dobu tušili, že na nás ušili habaďúru s tím špatným počasím. Nedalo mi to, abych si ironicky nerýpla do našeho průvodce, cože to jsou za lodě, když dnes neměl nikdo vyplout? Průvodce se mi nepodíval do očí a s pokorným výrazem odpověděl: „To je strašné, co mi to dali za informace, já nic, ja muzikant, musím se na to zeptat u nás v oficcu“.

Přesto jsem byla trochu naštvaná, s takovým přístupem k cizincům, jak v Peru, jsem se ještě nikde nesetkala. To bylo už poněkolikáté, co si z nás vystřelili. Náhradní výlet byl zcela jistě lepší, než původní záměr jet na ostrovy, kde se těží guáno. Viděli jsme spoustu zajímavostí, oceán, zvířata, skály i samotná jízda v poušti byl zážitek, ale šlo přece o princip.

Obrazec El Candelabro

Po shlédnutí Trojzubce následovala zastávka Miradores (Vyhlídka) s nádherným výhledem na bouřlivý Pacifik a kolonie lvounů a lachtanů. Kromě mnoha létajících ptáků tam byli i tučňáci. Asi na hodinu jsme zastavili v malé osadě Lagunillas u moře, někteří spolucestující si dali oběd a ostatní odpočívali u vody. Asi 10 km odtud jsme navštívili vyhlídku „Katedrála“, kde moře vyhloubilo ve skále obrovský oblouk a v jeho nitru a okolí jsme viděli  mnoho zvířat. Mořský příboj je tady tak silný, že místní rybáři přezdívají pláži „Ďábelská“.

 Bylo krátce před druhou, kdy jsme přijeli do Pisca. Cestou jsme si museli zacpávat nos kvůli strašnému smradu z konzerváren.

Měla jsem obavu, že mě po mě paní majitelka bude požadovat peníze za dvouhodinové překročení check out. Nejlepší obrana je útok, předešla jsem ji tím, že jsem nachystala drobné dárečky z Česka (bonbóny, propisky, lízátka) a domácí  mi vřele děkovala a na příplatek si nevzpomněla.

Nechala jsem se zavést se zavazadly na autobusové nádraží malou rikšou za 1 sol (8Kč), chlapi šli pěšky. Stavili jsme se na oběd (5 solů, 40Kč kuře a hranolky) a o půl čtvrté jsme nasedli do autobusu do Icy (4 soly, 32Kč). Cesta trvala něco přes 1 hodinu a hned na nádraží nás odchytl taxikář a dovezl nás za 6 solů (48Kč) do oázy Huacachina.  Město Ica má velkou smůlu na přírodní katastrofy. Nejenže jsou tu častým jevem zemětřesení, ale v poslední době jej ohrožuje zejména El Niňo, které způsobuje obrovské záplavy v celém údolí. Ica se proslavila po celém Peru svým jemným vínem a výbornou pálenkou pisco.

Cesta do laguny Huacachina trvala jen pár minut, bylo to asi 8 km a na třetí pokus jsme sehnali pěkné ubytování za 25solů na osobu (200Kč, nejdražší ubytování za celý pobyt v Peru) . Kolem oázy byly obrovské, prudké a strmé písečné duny, bylo to něco fantastického. Uvnitř se zrcadlilo jezero s údajně léčivou radioaktivní vodou, kolem něho byly postaveny budovy v koloniálním stylu, určené k ubytování návštěvníků.

Byla jsem ráda, že jsme se sem dostali, protože jsme to původně neměli vůbec v plánu. Pro mě i pro Martina to byla obrovská atrakce, hlavně se mi líbil výstup na duny (ten byl dost namáhavý) a pak sešup „volným pádem“ či přískokama. Při pohledu na výšku kopců jsem nemohla uvěřit, že nás to nezasype, ale pak jsem viděla, jak vítr  žene odpadky směrem nahoru, takže neustále odvívá písek směrem od jezera a bylo po záhadě a po obavách. Martin se šel  vykoupat do bazénu našeho hotelu, večer jsme obešli ještě jednou celou oázu, udělali polívku ze sáčku a v osm hodin jsme usnuli jak špalci. Spali jsme do čtyř hodin.

10.6. sobota                        ICA

Ráno bylo dost chladno. Po malé snídani jsme prohnali hodinu internet. Chlapi si za 3 soly (24Kč) vypůjčili snowboard a vyšli na obrovskou dunu surfovat. Venda to zvládl dobře, prý namazal uprostřed  prkno nějakým voskem. Holt, kdo maže, ten jede. Martin dopadl hůř, nemazal, nejelo mu to, písek měl v očích, uších, prostě všude. Větší část cesty seběhl po nohách a nadával, že výstup nahoru byl strašně náročný a pak musel po svých. Pro útěchu vlezl do hotelového bazénu, protože začalo pražit slunce  a dobré dvě hodiny se v něm rochnil. Ve 12 hodin jsme měli check out, vzali jsme zavazadla a sjeli taxíkem do Icy, kde jsme hned koupili za 7 solů (56 Kč) lístek do Nazcy. Jeli jsme 2,5 hod. spojem plný domorodců . Promítali v  něm video - americký krvák III. kategorie.

 Už v Ice jsme byli naverbováni do jednoho hotelu (Estrela del Sur) a tak nás v Nazce na nádraží čekali poslíčci a dovezli nás autem až před hotel. Jak jsme později zjistili, byl dokonce doporučovaný i v našem Průvodci i v Lonely Planet. Jedna noc pro tři osoby stála 45 solů (360Kč). www.hotelestrelladelsur.com , estrelladelsurhotel@yahoo.com.mx

 Hned po zaplacení se nás ujal agent jedné CK, u kterého jsme koupili zájezd na druhý den – výlet na pohřebiště Chauchille , návštěvu keramické dílny, výrobnu zlata a let malým letadlem nad planinou Nazca. To celé za 60 dolarů na osobu. Ještě nám zbývalo koupit dopředu lístky na autobus do Arequipy. Vybrali jsme si společnost Cial. Lístek za pololůžko byl dost drahý – 60 solů (480Kč) za osobu. Odjezd 21,45, příjezd v 7 hodin ráno.

Zašli jsme do restaurace (5 solů, 40 Kč – brambory, rýže, maso) a vlezli jsme do postele. Chtěli jsme si jen chvíli odpočinout a potom vyrazit do městečka. Bylo kolem 18. hodiny. Sice jsme kolem osmé procitli, ale nikam se nám  nechtělo, všichni jsme odpadli únavou.

11.6. 2006,  neděle                           NAZCA

O půl sedmé jsme šli na snídani, kterou jsme měli v ceně. Sice jsem četla, že se nemá před letem nad planinou  jíst, ale my jsme měli napřed autobusový výlet, tak jsme to riskli. Kolem osmé nás vyzvedl průvodce, nasedli jsme do minibusu  a jeli jsme se podívat do 20 km vzdáleného pohřebiště v Chauchille. Je to pustá a prašná planina, kde předkolumbovské národy pochovávaly své mrtvé, většinou  podivně skrčené a uměli je nabalzamovat tak, že se spoustu z nich dochovalo ve velmi dobrém stavu. Vydlabali vnitřnosti, tělo vycpali bavlnou, polámali kosti, nebožtíka dali do prenatální polohy (jako dítě v maminčině břiše) a celého ho zabalili do bavlněného rubášku.

Dnes se dá chodit po tomto pohřebišti  pouze po vyznačených cestách a je odkryto  12 z cca 10 000 hrobů. Spousta malých úlomků kostí a kousků látek jsou vidět všude okolo, je to většinou pozůstatek po vykradačích hrobů, kteří dělají velký byznys prodejem mumií, rubášků a věcí pochovaných spolu s lidmi.

Po hodince jsme nasedli opět do minibusu a dojeli  na letiště. Čekali jsme přes půl hodiny, než na nás došla řada. Bylo zajímavé pozorovat dění kolem, organizaci vzletu  a přistávání jednotlivých letadel. Šlo jedno za druhým. Prý jich denně odbaví asi 50, let trvá přes půl hodiny.  Naše letadlo bylo určeno pro pět pasažérů a pilota. Martin si sedl dopředu, aby měl pěkný výhled na obrazce a mohl je natáčet kamerou. Ale bylo to zbytečné, protože dobrý výhled měli nakonec všichni. Pilot vždycky každý obrazec obletěl z jedné strany, pak z druhé, naklonil letadlo tak, že jsme skoro leželi, a ukazoval rukou tak dlouho, dokud jsme všichni nepřikývli, že jsme jej opravdu našli. Obrazce totiž nejsou tak velké, jak by si je člověk při čtení odborných článků nebo z vyprávění představoval. Jsou vidět z výšky cca 150 metrů a jejich velikost není o nic větší. Nejprve jsme spatřili 32 metrů dlouhého Kosmonauta na svahu hory a poté další obrazce – 50 metrů dlouhého Kolibříka, Psa, Kondora, Pelikána, Papuška, Strom, Ruce, Opici,  280 metrů dlouhého ptáka Guanay, 285 m dlouhého Pelikána aj.

Nazcaské linie představují jednu z největších záhad Jižní Ameriky. Geoglyfy tvoří systém zvířecích postav a geometrických tvarů, žádné se neopakují dvakrát a některé dosahují délky až 200 metrů. Jsou vidět pouze z výšky a proto byly objeveny až po vynálezu letadla. To už dva z nich přeťala Panamerická dálnice.  Jsou vyryty ve vrchní vrstvě písku na ploše asi 1000 km2.

 Existuje několik teorií o jejich účelu a vzniku. Německá geografka, doktorka Maria Reiche zasvětila celý svůj život jejich zkoumání. Zasadila se o to, že peruánská vláda zakázala pod přísným trestem 5 let vězení vstup na toto území, aby se obrazce nepoškodily. Podle ní obrazce určují postavení nebeských těles, Slunce a Měsíce, planet a hvězd, jsou tedy jakýmsi astrologickým kalendářem, podle něhož se určovala správná doba polních prací, letního a zimního slunovratu.

Americký archeolog Michael Debakly, expert na indiánskou kulturu, tvrdí, že staří peruánští Indiáni měli horkovzdušné balóny, se kterými uměli létat. Důkazy našel na staré keramice a také v literatuře, protože našel záznam o Portugalci Bartolomeovi de Gusmovi, který se koncem 17. století vypravil do And a pak po svém návratu do Evropy  tvrdil, že viděl domorodce, kteří se na lodích vezli do nebe. Nikdo mu však nevěřil a byl upálen jako kacíř na hranici.

Teorie pana Dänikena je asi nejbláznivější, ale také díky knize a filmu „Vzpomínky na budoucnost“  nejznámější. Podle něho se jedná o přistávací plochy pro mimozemšťany. No nevím, nevím, jak by se jim na tom písku přistávalo.

Opice

Neustálé měnění poloh nedělalo dobrou službu našim žaludkům, takže dva pasažéři použili pytlíky a ukázali, co měli k snídani. Já jsem to sice vydržela, ale jenom díky tomu, že jsem se  v druhé půlce letu skoro nedívala ven a měla zavřené oči. Přesto let  za cca 50 dolarů doporučuji. Je to přinejmenším adrenalinová záležitost – letadélko s sebou zmítá, všelijak se naklání a pilot jen tak ledabyle ovládá knipl.

Po hladkém přistání jsme odjeli do města a zastavili na jednom dvoře, kde se vyrábí zlato. Člověk by nevěřil, že je něco takového možné na obyčejném malém dvorku. Proces drcení kamene a následné extrakce a amalgamace zlatého prachu jsme mohli vidět jak na vlastní oči, tak nám to bylo vše podrobně vysvětleno průvodcem na malých maketách.  Několik desítek metrů dál byla keramická dílna. Majitel byl milý, přívětivý, obtloustlý, asi padesátiletý muž, který nám ukázal postup výroby keramiky nazcaské kultury. Bylo vidět, že  měl před námi na návštěvě několik Čechů, protože svůj výklad v angličtině zpestřoval českými slovíčky jako „díra“, „ouško“, „můstek“, „pícka“ a pod. Bylo to od něho velmi milé.

Celkově musím říct, že se dá v Peru velmi obstojně dorozumět anglicky. Oproti výletu do Mexika, kde nikdo neznal ani anglické číslovky, tady  nebyl většinou problém domluvit se jak v kancelářích, tak s obchodníky. Taky úplně všichni věděli, že existuje Republika de Checa, (nedělám si iluze o lepší školní výuce, bylo to díky fotbalovému mistrovství světa, které všichni Peruánci sledovali, i když zde nebyli zastoupeni ) a uměli nás zařadit do Evropy. To vloni „vyspělí“ Amíci v Kalifornii více tápali.

Návštěvou keramické dílny skončil náš dnešní výlet a vrátili jsme se do hotelů. Bylo strašné vedro, tak jsme vlezli s Martinem do klimatizované chify (čínské restaurace) a dali si dobrou zobku (polívka a obrovský talíř rýže s masem) za 5 solů (40 Kč). Prošli jsme si nedělní trh s ovocem, masem, čínskými hadry a botami. Nenašli jsme ale žádné suvenýry a protože jsme byli  jediní gringa (cizinci) široko daleko, raději jsme se obrátili zpět.  

Ve skvělé ceně našeho hotelu jsme měli započítaný i internet (sice jen hodinu, ale nakonec to nikdo nekontroloval a strávili jsme u něho několik hodin), záchod, sprchu a čekání na noční autobus, a tak jsme strávili  zbytek večera na hotelu. Autobus do Arequipy měl asi 20 minut zpoždění. Navázali jsme družbu s místními malými kluky, kteří tam v 10 večer prodávali cukrovinky a pití. Dali jsme jim nějaké bonbóny,  propisky a suvenýry z Česka. Autobus, co přijel, bychom mohli jenom závidět. Sice byly trochu cítit záchodky, ale zato se dala sedadla sklopit až téměř naležato a pohodlně si opřít nohy o opěrku vpředu. Byly to tzv. pololůžka semi-came. Video jsem  nevnímala a tvrdě jsem usnula.

12.6. 2006, pondělí                         AREQUIPA

Na nádraží v Arequipě, druhém největším městě Peru, nás hned zrána odchytla pracovnice turistického centra a nabízela nám ubytování. Po zkušenostech z předcházejících dnů, kdy nás chtěl každý oškubat a obelstít, jsme poděkovali, vzali si jenom adresy a sjeli taxíkem za 3 soly (24Kč) do několik kilometrů vzdáleného centra města. Chtěli jsme zkusit sehnat levnější ubytování. 8 dolarů na osobu se nám zdálo být dost. Nakonec jsme to v tom nabízeném hotýlku, uprostřed  centra, usmlouvali z 8 na 6,25 dolarů (60 solů - 480 Kč za 3 osoby). Hosteria Las Terrazas d ĺu na ulici Sucre (las­_terrazas_d_lu@yahoo.com)

 Při vybalování věcí z batohu si Vašek všiml, že mu chybí drahý digitální fotoaparát. Při nočním přejezdu ho měl schovaný v batohu v příručním prostoru nad hlavou. Přesto mu ho někdo ukradl, zřejmě průvodčí, jak rozdával deky na přikrytí. Já jsem měla naštěstí  kameru, foťák i mobil neustále u sebe, tak jsem o nic nepřišla.

Vysprchovali jsme se, uvařili kafe, posnídali a vyrazili do města. Arequipa byla osídlena v hluboké minulosti ajmarskými kmeny od jezera Titicaca, posléze pak včleněna do říše Inků, vládců Cusca, aby ji nakonec jako španělské město v roce 1540 založili konkvistadoři. Bohužel, příliš mnoho historických budov z šestnáctého století ve městě nezbylo. Celé město totiž leží v jedné z geologicky nejaktivnějších zón kontinentu, a bylo již mnohokrát zničeno zemětřeseními. Nicméně většina budov je vždy opravena a uvedena do původního stavu, a protože se staví ze světlého vulkanického kamene, působí nízké bílé domy Arequipy velmi přívětivým dojmem. Poslední, poměrně silné zemětřesení postihlo město v červnu roku 2001. Bylo poničeno mnoho budov, nejvíce však byla poškozena katedrála na hlavním náměstí, které se zřítila jedna z věží.

 Napřed jsme obcházeli místní CK, u kterých jsme chtěli rezervovat výlet do kaňonu Colca na druhý den.  Všechny cestovky  ho nabízely za 18 dolarů na dva dny nebo dráž. Pouze v jedné nám nabídl chlápek cestu za 16 dolarů.  V Peru ( to platí i jinde, ale tady obzvlášť) není dobré kupovat něco podezřele  levně, protože se může stát, že jde o podvodníky. V tom lepším případě nesplní vše, co slíbí, v horším případě ani neodjedete z města  a když na ně zavoláte policii, stejně vám peníze nevrátí, protože jsou s nimi domluvení a zrovna zapomenou anglicky. Nicméně jsme této malé ceny využili k tomu, abychom smlouvali  v sousední, prověřené a spolehlivé CK Acuarius travel nacházející se v blízkosti kláštera sv. Cataliny na ulici Cykle Santa Catalina (email:  acuariustravel@hotmail.com ) kterou nám poradila majitelka našeho hotelu. Slečna za přepážkou se sice hodně kroutila, nakonec jsme  zaplatili 17 dolarů za osobu.

Šli jsme si zamluvit do jakési  turistické kanceláře v centru lístky na pozítří, na autobus  do Puna. Byli jsme rádi, že nemusíme brát taxíka a jet si koupit jízdenky na autobusové nádraží, vzdáleného odsud několik kilometrů. Bez předchozí rezervace bychom mohli riskovat, že nebudou volná místa a ztratíme čekáním na další spoj jeden den.  Původně jsme chtěli cestovat přes noc. Cesta do Puna,  které leží na březích jezera Titicaca, však  trvá přes 5 hodin a to není na jízdu přes noc optimální. Dobré je, že pasažéři ve většině autobusů, které přijedou kolem druhé, třetí ranní, můžou zůstat spát do páté nebo šesté hodiny i po příjezdu do cílovém destinace. (To nám bylo nabídnuto i při cestě z Puna do Cuzca).

 Nakonec jsme se rozhodli, že pojedeme ráno a prohlídneme si za světla přírodu na altiplanu (náhorní plošině). Navíc jsme udělali válečnou poradu a dohodli se, že nenavštívíme Bolívii, jak  to bylo původně v plánu, ale uděláme si místo toho dvoudenní výlet na ostrovy Titicaca. Tím pádem jsme ušetřili dva dny a nebylo kam spěchat.  Za jízdenku denním dálkovým autobusem jsme zaplatili  30 solů za osobu (240Kč), ale jak se později ukázalo, cena byla značně  přemrštěná.

Hned naproti kanceláře bylo muzeum Santuarios Andinos U.C.S.M. Vstupné 15 solů dospělí (120Kč) a 5 solů  (40Kč) studenti. Je to soukromé archeologické muzeum, s mumiemi ze speciálních ceremonií capacocha.

Hlavním exponátem je tělíčko zmrzlé incké dívky, které bylo nalezeno vysoko v horách, pod vrcholem sopky Ampata v roce 1995. Za vlády Inků byly obětovány každých 4 – 7 let děti náčelníků na vrcholech významných vulkánů. Původní obyvatelé země věřili, že sopky jsou božstva, schopná trestat své okolí svými erupcemi, a proto je čas od času uklidňovali lidskými oběťmi. Stopy po podobných obětech jsou v Andách poměrně běžné, ale nálezy v okolí Arequipy patří k těm nejlépe zachovaným. Juanita byla pět set let uložena v ledovém hrobě pod vrcholem Ampata. Při jednom oteplení sníh a led ustoupil a mumie se posunula o něco níže, kde byla později objevena. Tento nález byl mimořádný i vzhledem ke skutečnosti, že to byl první případ, kdy bylo nalezeno tělo dívky. Současně svědčí o pozoruhodných horolezeckých schopnostech kečujských a ajmarských Indiánů, kteří v hluboké minulosti dokázali podniknout i dnes poměrně náročný výstup.

Juanita byla obětována někdy ve 14. století a díky tomu, že zmrzla, dochovala se ve velmi dobrém stavu.  Na radu naší paní domácí jsme se hned u prodeje vstupenek zeptali, jestli je Juanita doma, protože si ji dost často  berou na výzkum různé laboratoře, nebo ji vystavují v její mrazivé vitríně po celém světě. Další exponáty byly taky docela zajímavé, líbilo se mi hlavně video na začátku, kde ukazovali výpravu, co našla mumie, vykopávky a nakonec i Juanitu.

Tělíčko zmrzlé Chuanity

Bylo poledne, žaludek se už ozýval, tak jsme zašli na oběd a po něm zakoupili lístky do kláštera sv. Cataliny (25 solů – 200 Kč na osobu, bez studentské slevy). Objekt kláštera je vlastně taková malá městská čtvrť 20 000m2, plná úzkých uliček, malých náměstí a krásně barevně natřených domů, ve kterých jeptišky žily, modlily se, vařily, ale asi také pěkně vyváděly.

Klášter založila v roce 1580 bohatá bezdětná vdova María de Guzmán, jako útočiště pro druhorozené dcery z bohatých kreolských rodin. Zasvěcen byl svaté Kateřině ze Sieny. Dominikánské řeholnice budovaly svůj konvent (s podporou města, mecenášů i biskupa z Cusca) po několik desetiletí. Hlavním zdrojem příjmů však bylo věno, které přinášely novicky, vstupující do kláštera. Jednalo se o poměrně vysoké sumy, které byly využity pro rozvoj kláštera  nemluvě o tom, že rodina budoucí jeptišky se musela postarat i o její výbavu a postavit ji v areálu kláštera malý domek. Do tohoto obydlí se ale adeptka nastěhovala až po složení řeholních slibů, první čtyři roky trávila ve zvláštním oddělení pro novicky. Klauzura byla v klášteře velmi přísná: jeptišky mohly hovořit se svými příbuznými pouze přes neprůhlednou mříž a nesměly nikdy v životě opustit zdi kláštera. Neznamená to však, že by dcery z bohatých rodin naprosto rezignovaly na život v pohodlí, na který byly zvyklé. Jejich domky za mohutnou zdí kláštera, uspořádané do malebných úzkých uliček, jsou dnes oázou klidu. Jejich zdi mají pastelové, oku lahodící barvy, všude je plno rostlin a ptáků. V minulosti však uličky obytné části kláštera kypěly životem. Každá jeptiška (bylo jich zde kolem sto padesáti) obývala domek s několika místnostmi a kuchyňkou, kde se o její potřeby staralo služebnictvo. Obydlí byla sice skromná, ale jejich majitelky se nezříkaly ani zábavy a různých setkání, zvaly si hudebníky a vůbec pokračovaly ve způsobu života vyšších vrstev, který neodpovídal v plné míře strohým řádovým předpisům. Na konci devatenáctého století si této pozoruhodnosti všiml i Vatikán a papež vyslal do Arequipy novou představenou, jejímž úkolem bylo s touto praxí skoncovat. Mise se zhostila sestra Josefa Cadena, která poslala všechny klášterní poklady do Evropy, propustila služebné a otroky (některé z nich vstoupily do řádu) a obnovila striktní klauzuru.  Asi 20 řeholnic zde bydlí dodnes, ale v návštěvních hodinách (9-16 hod) nejsou vidět na veřejnosti.

Klášter se mi moc líbil, některá zákoutí byla nesmírně fotogenická. Radost nám kazilo jen to, že Venda už neměl čím fotit. Zdrželi jsme se  asi dvě hodiny. Po opuštění areálu jsme zamířili na mercado ceramico, tržiště s keramikou a dalšími suvenýry a nakoupili jsme nějaké drobné dárky. Byli jsme dost unaveni, přestože bylo teprve kolem 16. hodiny.  Na chvíli jsme vlezli na net a v pět jsme usnuli, jak malá niňos.

13.6. 2006 , úterý                                     COLCA

Na organizovaný výlet do kaňonu Colca jsme měli čekat v půl osmé, autobus  přijel až před  9. hodinou. Už jsme si mysleli, že se přidáme k těm mnoha podvedeným turistům, o kterých se psalo v dnešních novinách. Článek nám ukazoval pan majitel před naším odchodem z  hotelu . Psalo se v něm, jak prodejci nejrůznějších CK okrádají turisty, naslibují jim hory doly, vyberou peníze a pak je podvedou. Gringa se nedomluví a policie stojí na straně místních.

Velká zavazadla jsme nechali zdarma uschované v cestovce v depozitu, vzali jsme si pouze malé batohy a bundy. Autobus byl menší, takový tři čtvrteční, vlezlo se nás tam 27 osob, řidič, průvodce a ještě jedna zřízenkyně kanceláře. Průvodce každý výklad řekl ve španělštině a pak to zopakoval ještě jednou v angličtině.

Projížděli jsme  národní rezervací Aguada Blanca. Cestou jsme viděli spoustu zvířat, většinou lamy, vikuně, guanako a alpaky. Jeli jsme skoro pořád do kopce, mezi vysokými horami. Arequipa se nachází v nadmořské výšce kolem 2500 metrů a  museli jsme překonat výškový bod téměř 5000 metrů nad mořem. Nejvyšší místo se jmenuje Sedlo Alta Patampa.  Dokud jsem seděla v autobusu, nic jsem na sobě nepozorovala. Dýchalo se normálně. Ale pak jsem musela na jedné přestávce  odejít stranou na záchod , udělala jsem pár kroků navíc a myslela jsem, že do toho autobusu ani nedojdu.

 Martin a Vašek sebrali sílu a  postavili v nejvyšším místě kamenného mužíka, tzv. apačeti, který má vyjadřovat úctu k horským bohům a má se do něho dávat napsané přání. Naneštěstí  právě opravovali silnici, tak jsme v  té strašné nadmořské výšce strávili skoro hodinu navíc. Martinovi začalo být špatně, bolela ho hlava. Měla jsem o něho strach, protože výšková nemoc, v Peru nazývaná soroche, se dá léčit jedině sestupem do nižších poloh.

 Potom jsme sjeli obrovským sešupem a příšernou rychlostí do malebné vesnice Chivay v nadmořské výšce cca 3680 metrů. Před vjezdem do vesnice jsme museli zaplatit nekřesťanských 35 solů (280 Kč) za osobu (studentská sleva nebyla) za vstup do kaňonu Colca.

Nesmírně fotogenická terasovitá políčka v Chovat a kaňonu Colca

Dali jsme si rozchod na jídlo. Na náměstí jsme objevili stylovou restauraci a poručili si peruánské hamburgery.  Byl to v podstatě hovězí steak v housce, s vajíčkem a zeleninou. Velká dobrota. Ubytovali jsme se v pěkném hotýlku. Vašek měl dost sil, tak odešel se zbytkem výpravy na malý trek po okolí a do termálních lázní, já jsem se  necítila dobře, navíc ještě nebyla úplně zacelena moje noha plná puchýřků, abych se mohla  koupat v lázních a tak jsem zůstala s Martinem na pokoji a uvařila jsem si pro lepší zadaptování kokový čaj.

Kokový čaj nemá nijak lahodnou chuť. Přirovnala bych ho k čaji roibos.  Koka je v Peru zcela legální, dá se všude  koupit za pár korun. Nejčastěji je z těchto vejčitých lístků, které se sklízejí už 4000 let v nadmořské výšce od 300 do 2000 metrů i čtyřikrát do roka, připravován čaj. Místní ji dost často žvýkají spolu s kusem speciálního alkaloidu legía, vyrobeného z vápence, brambor a popele quinoi, aby dostala  správnou chuť a uvolnily se účinné látky. Koka stimuluje centrální nervový systém a potlačuje chutě. Zahání hlad, koncentruje energii a pozornost, pomáhá člověku lépe se vyrovnat s nadmořskou výškou či nemocemi. Oficiální propagace koky došla dokonce tak daleko, že současný peruánský prezident Alan García navrhl na podzim letošního roku netradiční využití listů koky. Tato surovina, z níž se nelegálně vyrábí kokain, by se podle něj měla trhat do salátů. García se tak postavil vedle bolivijského prezidenta Eva Moralese a venezuelského prezidenta Huga Cháveze, kteří podobné použití listů koky veřejně propagují. Podle nich je tato rostlina bohatá na vápník a vitamíny a je vhodná do všeho, od zubních past po nealkoholické nápoje. Garcia hlásá, že by se koka, tradiční medicína a obřadní rostlina v andské kultuře, neměla démonizovat jako pouhá surovina na výrobu ilegálního narkotika. Jedna z peruánských nevládních organizací však nedávno pozitivní účinky koky na lidské zdraví zpochybnila. Již několik studií podle ní prokázalo, že tělo neumí vstřebat zmíněné živiny z listů.

 Koka je původně posvátná rostlina Inků, kultivována v centrální Amazonii kolem roku 500 n.l. Poprvé o ni psal Amerigo Vespuci v roce 1504. Veškerá produkce koky byla určena pouze pro nejvyššího Inku, který ji pak rozdával svým věrným za odměnu. Když Peru obsadili Španělé, napřed používání koky zakázali, ale brzy zjistili, že když indiáni žvýkají listy, vydrží déle pracovat a nemusí téměř nic jíst. Tak ji zcela legalizovali a to vydrželo až dodnes.

Kokain byl izolován z koky až 400 let po objevení Ameriky. Roku 1862 dostali němečtí chemikové od rakouské vědecké expedice z Peru listy koky. Izolovali alkaloid, který pojmenovali kokain. Začal se používat  v lékařství. Sigmund Freud byl jeho velkým propagátorem, předepisoval ho k léčení depresí a duševních poruch, ale i jako lék proti závislosti na opiu a alkoholu,  protože báječně stimuloval celý organizmus. Jenže kokain sice povzbudí a uvede člověka do euforie, ale také rozhodí psychiku a vzniká paranoa a psychóza. A samozřejmě závislost. Dlouho nebyly jasné tyto negativní účinky a prodával se volně v lékárnách. Ještě za první republiky byl drogou uměleckého světa, široce tolerovanou a módní. Byl součástí nápoje coca cola. Po 2. světové válce byl volný prodej kokainu zakázán. Dnes se používá jako lokální anestetikum v medicíně, například při operacích očí a v patentovaných lécích na sennou rýmu, zánět vedlejších nosních dutin a jako posilující prostředek. Coca cola už v sobě nemá kokain, ale přesto obsahuje ochuzující přísadu, která vznikne jako odpad po extrahování kokainu z koky pro lékařské účely.

Samotná výroba kokainu je jednoduchá, jak pečení chleba. Listy koky se vloží do plastikového sudu s roztokem vody a trochou kyseliny sírové a nechají se několik dní uležet. Potom se přidávají další chemikálie a směs se míchá do té doby, než se barva kapaliny přemění na mléčně bílou. Začne se srážet a z tohoto kokainového základu se pak rafinuje známý bílý prášek. Náklady na výrobu jednoho kilogramu jsou prý kolem 5000 dolarů, výnosy jsou desetinásobně větší.  Nyní na černém trhu vydělává ročně 92 miliard dolarů. Peru je druhým největším producentem kokainu na světě po Kolumbii. Spojené státy na Limu dlouhodobě tlačí, aby proti výrobě drogy bojovala. Už se ale ustupuje od přímé finanční podpory, kdy farmáři dostali 2500 dolarů za každý hektar půdy, kde dříve pěstovali koku a začali pěstovat jinou plodinu, protože to vedlo k tomu, že koku vysadili na jiném místě a peníze shrábli.

Nějaké viditelné účinky koky jsem nepozorovala, ale zřejmě mi  její pití  urychlilo aklimatizaci a snížilo spolu s jedním Valetolem bolest hlavy na minimum. Trochu jsem se prospala a kolem půl sedmé večer jsme vyrazili, teď už i s Vaškem, hledat restauraci, ve které mělo být „zdarma“ „show folklóriko“. Martin zvládl po cestě jeden sladký pancake s čokoládou (omeleta, 5 solů, 40 Kč). Hledali jsme restauraci Iljakuj, kterou jsme si pracovně překřtili na Iljo fuj, neboli Běž domů Ivane. Šou  mělo začít o půl osmé a bylo už skoro osm a nic se nedělo. Seděla tam jen hrstka našich spolucestujících a číšníci kolem nás poletovali s jídelním lístkem a očekávali, že si objednáme večeři za 20 solů. Hlad jsme neměli, zato jsme byli pěkně unaveni, tak jsme se zvedli  a vrátili se do hotelu spát. V noci byla dost velká zima, naštěstí jsme na to byli dobře připraveni a pořádně jsme se navlékli.

14.6.2006 středa                               COLCA

Ráno mě zase pekelně bolela hlava. K snídani jsme dostali kokový čaj, tak jsem jím zapila jeden Valetol a bylo po bolesti. Měla jsem radost, že je Martinovi dobře. Kromě koky jsme dostali také kontinentální snídani a po ní jsme vyrazili do kaňonu Colca. Název prý vznikl ze španělské zkomoněliny kečujského označení stříbra. Tento kaňon má být nejhlubší na světě. Celý je dlouhý asi 60 km a vyhloubila ho malá říčka Colca mezi horami vulkanického původu.  V nejhlubší části bylo naměřeno 3680 metrů ode dna řeky až na vrchol hory Yajihva (5212 m n.m.)

Jeli jsme po nezpevněných prašných cestách, vysoko nad propastmi plné obrovských kaktusů. Zpočátku bylo dost chladno, pak ale začalo pálit sluníčko. Kaňon je nesmírně malebný. Po obou stranách byla vidět nesčetná terasovitá políčka z období vlády Inků. Mnohá z nich jsou obdělávána dodnes. Soustava kanálů svádí vodu z roztávajících ledovců. Pěstují se zde zejména vynikající brambory. Po cestě jsme měli několik zastávek. Ta první byla ve vesničce s krásným kostelíkem. Před ním  nás čekali Peruánci odění ve stylových pestrobarevných krojích a jak nás viděli zastavovat, spustila muzika, děti začaly tančit, dospělí si stoupli do řady a nechávali se fotit s nejrůznějšími zvířaty – kozami, osly, alpakami, lamami, dravci . Prostě správná komerce. Každý se živí jak umí a oni si udělali živnost z toho, že postojí cizincům při focení, coby exotické objekty. Většina Peruánců je opravdu moc chudá a tak jsme jim těch pár solů , sladkostí a suvenýrů z naší země dali rádi. Tady bych se mohla ještě zmínit o další peruánské zvláštnosti , a to o žebrání. Viděla jsem za celý pobyt jen minimum žebráků, tak jak je známe od nás a z jiných zemí – sedících s kloboukem nebo nějakou nádobou na peníze. Většina jich tu  koupí velký sáček bonbónů,  obchází lidi a jakoby jim tu sladkost prodává. Samozřejmě, že jim každý, kdo chce přispět, dá o mnoho víc, než je cena jednoho kousku. Setkali jsme se s tím i při jedné jízdě autobusem. Nastoupila nějaká žena, hlasitě vysvětlovala svoje problémy  (nerozuměla jsem ji, ale ocitla se asi v těžké životní situaci), pak vzala sáček s bonbony , všechny obešla a skoro každý ji něco dal. Nemůžu  říct, že by nás někdo obtěžoval žebráním jenom proto, že jsme bílí.  Spíš mi vadili všudypřítomní prodejci všeho možného na atraktivních místech, takže když jste odehnali jednoho, do minuty přišel další a člověk nedělal nic jiného, než kroutil záporně hlavou, že nic nechce koupit.

Z vesnice jsme pokračovali zhruba hodinu nádherným údolím s mnoha terasovitými políčky až na místo Mirador Cruz del Condor (výška 3650m). Je to zvláštní místo, údajně nejlepší k množení a pozorování kondorů na světě. Jakmile ranní slunce zahřeje dno kaňonu, tak začnou stoupat teplé proudy vzduchu a ty  využívají  ke svému letu andští kondoři, kteří jsou největšími létajícími ptáky. Mají rozpětí křídel až 3 metry, váží 13 kg a od ocasu k zobáku měří až 1,3m. Živí se mršinami a nikdy neútočí na kořist schopnou obrany. Po dobu měsíce a půl nemusí nic žrát. Pokud najdou potravu, jí tak dlouho, dokud můžou. Pak stěží dokážou vzlétnout. Když jim ale hrozí nebezpečí, tak jsou schopni vše během chvilky vyzvracet a uletět. Mají dokonalý čich. Samice kladou vejce na holou zem. Dožívají se úctyhodných 85 až 100 let. Když jsou staří, spáchají sebevraždu rozbitím o skály.

Majestátní kondor v kaňonu Colca

Bylo kolem půl deváté, když začali v naší blízkosti létat první ptáci. Oddechla jsem si, protože jsem četla několik cestopisů, kde cestovatelům nepřiletěla ani noha, tedy v tomto případě spíš ani křídlo, nebo jen jeden či dva zbloudilé kousky. Zpočátku jsme viděli pár ptáků, ale do půl hodiny začal létat jeden kondor za druhým, byl to opravdu „kondoří koncert“. Nestačili jsme fotit a natáčet kamerou. Muselo jich tam být 20 – 30 a někteří kroužili pár metrů od nás. Byla to úžasná podívaná. Za hodinu jsme měli odjezd, tak jsme ještě navštívili tržiště a koupili přímo od výrobců nějaké lamí ponožky, rukavice, čepice (po 4 solech, 32 Kč) svetr (20 solů, 160 Kč) a jiné suvenýry. Ceny byly velmi dobré. Na zpáteční cestě jsme udělali několik přestávek na nejlepších miradorech (vyhlídkách). V Chivay jsme zašli s Martinem do naší včerejší restaurace na hamburgra, utratit poslední soly.

Cesta do Arequipy vedla stejnou trasou, jen se jelo o mnoho rychleji. O půl páté jsme zastavili na Plaza des Armas. Batohy jsme ještě chvíli nechali  v nedaleké CK a šli jsme si pro jízdenky do turistického centra. Vyměnili jsme nějaké dolary na soly, koupili vodu a ovoce a šli se ubytovat do našeho osvědčeného hotýlku. Bohužel jsme dostali pokoj obrácený do ulice, tak jsme tam měli pořádný hluk.

15.6.2006, čtvrtek                           PUNO

Ráno pro nás přijel taxík, který byl od turistické kanceláře gratis  v ceně jízdenky. Byla to dost draze zaplacená služba. Na nádraží jsme totiž zjistili, že jízdenka stojí 15 solů (120 Kč) a my jsme každý zaplatil 30. A to po nás ještě chtěli 3x 1,5 solů na nádraží za pobytovou vstupenku. Tu už jsme jim odmítli dát a nasedli jsme do velmi pěkného autobusu společnosti Cial. Záchodky jim tady smrděly ještě víc, než když jsme jeli do Arequipy.

Projížděli jsme nudnou krajinou náhorní plošiny Altiplano. Opět jsme se ocitli ve výšce kolem 4000 metrů. Nekonečně dlouhé a prašné silnice jsou pro tento kraj příznačné. Krajina bez stromů a keřů a rovná jako stůl. A strašně rozlehlá. Plochou 800 x 130 kilometrů odpovídá rozloze Slovenska. Zasahuje do Bolívie a Chile.

V polovině cesty jsme míjeli krásné jezero a krajina začala být zajímavější. V městě Juliaca jsme měli krátkou přestávku. To město na nás působilo strašně. Řekla bych, bylo to nejhorší, co jsme v Peru viděli. Chudoba a strašná špína. Do Puna to odsud trvalo už jen jednu hodinu a tu nám ještě zpestřil teplý oběd, zákusek ze želé a Fanta.

Přesto, že jsem četla, že Puno , město na březích jezera Titicaca, je jedním z nejchudších měst v Peru, udělalo na nás velmi dobrý dojem. Také lidé mi připadali daleko srdečnější než jinde. Hned na nádraží nás odchytl člověk a nabídl nám ubytování v centru za 15 solů (120Kč) na noc a osobu - Hospedaje Qoni Wasi (qoniwasi_lourdes@hotmail.com)

Zavezl nás svým vozem až na místo a začal nabízet dvoudenní zájezd na ostrovy Titicaca. Tak jsme už nikde jinde nesháněli a zaplatili jsme každý 50 solů (400Kč). Cena nebyla nijak přemrštěná na to, co vše v ní bylo obsaženo (2x taxi z hotelu a do něj, loď, průvodce, ubytování, 3x jídlo). Po zkušenostech z Arequipy  jsme odmítli nabídku na zprostředkování prodeje jízdenky do Cuzca na pozítří a vydali jsme se na autobusový terminál sami. Zaplatili jsme 20 solů (160Kč) za osobu.

Courali jsme po městě, prohlíželi suvenýry, nakoupili ovoce a vodu, chvíli se zastavili na oslavě, která právě probíhala na náměstí. Někde jsem četla, že Peruánci strašně rádi něco slaví a pořád mají nějaký důvod pořádat různé fiesty a  opravdu se nám to během návštěvy Peru potvrdilo. Každá z oslav má stejný scénář – lidé v krojích, kostýmech nebo maskách, různé alegorické vozy, náboženská procesí, jídlo, pití a strašně hlasitá, jednotvárná muzika, hraná neustále dokola.

Zjistili jsme, že dvacetisolová bankovka, kterou jsme dostali kdoví kde a kdoví od koho, je falešná. Člověk musí být ve střehu opravdu pořád. Hlavně je důležité nebrat od nikoho nějaké poškozené peníze, např. natrhnutou bankovku, protože vám ji nikdo nevezme a musí se udat jedině v bance. Na pokoji jsme přebalili zavazadla, protože  jsme s sebou na ostrovy nebrali všechno. Osprchovali jsme se, nechali nabíjet mobil a kameru a šli spát. V noci jsem se probudila zimou. Umývala jsem si vlasy a byly ještě vlhké, když jsem šla spát. Musela jsem na sebe navléct další oblečení. Byla jsem moc ráda, že jsem před cestou koupila malý spacák, teď přišel vhod.

16.6. 2006, pátek                                    TITICACA

Velkou část věcí jsme opět uložili zdarma v hotelovém depozitu. Vzali jsme si jen spacák, bundu a teplejší oblečení, věci na spaní a hygienu a nějaké dárečky pro domorodce. V 8 hodin nás vyzvednul taxík a dopravil nás do přístaviště. Jezero Titicaca  leží ve výšce 3812 metrů. Je největším jezerem Jižní Ameriky (8380m2), 16x větší než Ženevské jezero, 14x  než Balaton. 4996 km2 patří k Peru, zbytek je bolívijský. Délka jezera je asi 175 km, průměrná šířka 50 km, největší hloubka 280m. Průměrná roční teplota vody je 13stupňů. Jen pro velké otužilce. Zato nikdy nezamrzá. Jezero je napájeno 25 řekami, vytéká z něho jenom jedna jménem Desaguadero.  Má 41 ostrovů, na kterých žijí Ajmarové a Kečuánci. V Punu se mu říká Ajmarské moře. Do jezera ústí odpadní vody, proto je místy špinavé a zapáchající. To jsme naštěstí neviděli a tím pádem byl náš dojem výborný. Titicaca je nejvýše položené splavné jezero na světě.

Nalodili jsme se do malé motorové lodi pro 28 lidí. Jeli s námi cestovatelé z celého světa – Izraelci, Kanaďané, Němci, Angličané, Tchaj-wanci a další. Loď obsluhovali dva staroušci, kteří po celou dobu žvýkali koku. Asi po hodině plavby jsme připluli k ostrovům Uros. Jsou to nezvyklé plovoucí ostrůvky, v podstatě obrovské rákosové vory, na kterých žijí zbytky staré a všemi opovrhované populace původních indiánů. Ostrovů je asi 40. Rákosu se říká tortora a roste v mělčích vodách  jezera. Jsou z něj stavěny nejen ostrovy, ale plavidla a všechna obydlí . Život indiánů na ostrovech  nebyl nikdy lehký. Ostrovy je nutné pořád opravovat, protože uhnívají vespod, v noci je zde příšerná zima

Kdysi byli obyvatelé hrdý národ rybářů, takoví strážci jezera, kteří o sobě tvrdili, že mají černou krev. Na jezeře se narodili, chodili do školy, brali se mezi sebou a nakonec i zemřeli. Dnes  velká část z nich odjíždí navečer na pevninu, aby zas další den přijela a stala se atrakcí pro turisty.  Byla to skvělá podívaná, i když se silně komerčním nádechem. Rozdali jsme malým dětem drobné dárečky – bonbony, lízátka, malé umělohmotné žabičky. Sedli jsme si do půlkruhu a průvodce nám povídal o životě této podivuhodné komunity. Pozorovala jsem život kolem. Všichni dospělí něco dělali. Vařili, spravovali ostrov, pletli suvenýry z rákosu nebo alpačí vlny, drtili mouku a hlavně čekali, až průvodce domluví, aby mohli začít nabízet své výrobky. Byly dost předražené.

Potom jsme odpluli na druhý, větší ostrov, tam jsme viděli i telefonní budku z rákosu a školu Adventistů sedmého dne. Prošli jsme se po ostrůvku a pak následovala dlouhá plavba naší lodí , 10 – 20km/hod , k ostrovu Amantani. Napřed jsme jeli mělkými vodami s tortorovým porostem. Přesto, že lodivod dával pozor, namotal se nám kus rákosu na lodní šroub a loď měla nucenou přestávku. Seděli jsme většinou na střeše  lodi. Museli jsme si vzít i čepice, jak tam profukovalo. Sluníčko pálilo, ale jen v závětří. Loď se sunula jako hlemýžď. Legrační bylo, že mi uprostřed plavby zazvonil mobil od mé kamarádky ze Slovenska. Nevzala jsem ho, jen jsem jí poslala jeden SMS pozdrav. Technický pokrok v Peru musel  udělat velký

Ostrovy Los Uros

skok, protože jsem v Průvodci i mnoha cestopisech četla, že je hloupost brát si s sebou mobilní telefon, protože signál je minimální. Musím říct, že pokrytí bylo po celou dobu vynikající, telefon mi nesloužil jenom jako budík, ale mohla jsem udržovat esemeskami  rychlé spojení s domovinou a přáteli. 

Teprve kolem třetí hodiny jsme zakotvili na ostrově Amantani. Viděli jsme staré umělé terasy s pečlivě udržovanými políčky. Žije zde asi 5000 obyvatel, mluvících jazykem kečua . Ve většině domů není dodnes zavedena elektřina.  Skupinka domorodců, oblečených ve stylových krojích – ženy ve vrstvených jasně červených sukních a krásně vyšívaných bílých halenkách, s velkým černým šálem a vlasy spletenými do copu, chlapi  v černých kalhotách, světlých košilích a nezbytným kloboukem, už na nás čekala, rozebrali si nás do jednotlivých domů po 2 – 3 lidech. Nás třech se ujal starší pán, který ostatním velel. Byl to možná nějaký místní starosta, protože měl doma i telefon. Jeho dům ležel nejvýš od jezera. Myslela jsem, že vypustím duši, než k němu dojdu. Jít s těžkými batohy ve výšce 3900 metrů bylo úděsné. Ubytovali jsme se v prostorné místnosti s nízkým stropem a výhledem na jezero. Vyfasovali jsme asi 5 dek na přikrytí a svíčku. Během pěti minut jsme byli zavoláni k obědu. Dostali jsme hustou polívku a misku se zeleninou, rýží, třemi druhy brambor na loupačku a plackou z uzeného ovčího sýra. Bylo to moc chutné. Ve čtyři hodiny jsme se vydali na organizovaný pochod na jeden z  pahorků zvaný Chrám Pachatata (Otec Zem). Převýšení nebylo větší než 200 metrů, ale kilometrová cesta na vrchol byla v řídkém vzduchu hodně vyčerpávající. Po každých 10 metrech jsme odpočívali. Museli jsme koupit čepici, protože začalo být chladno a foukal ostrý vítr. Domorodci se suvenýry totiž šlapali do kopce spolu s námi, protože věděli, že až se nabažíme pohledu na zapadající sluníčko, nastane ten správný čas pro nějaký ten byznys.

Vašek s námi nešel, jeho kondice byla naprosto obdivuhodná a kopec téměř vyběhl. Cesta nám trvala tři čtvrtě hodiny. Odměnou byl fascinující pohled na celý ostrov, druhý pahorek s nazvem Chrám Pachamama (Matka Zem), jezero a fascinující západ slunce nad ním. Seděli jsme na ruinách starého inckého chrámu. Šachovnice malých políček, ostře ohraničených kamennými zídkami vytvářela v zapadajícím slunku nezvyklé obrazce. Spolu s několika dalšími turisty a desítkou domorodců jsme zírali na tu neskutečnou nádheru a nasávali atmosféru místa.

V polovině zpáteční cesty se nacházelo fotbalové hřiště, na kterém nás čekali naši hostitelé, abychom v té tmě trefili do správného domu. Člověk by nevěřil, kolik bylo na nebi vidět hvězd. Víc jich bylo asi jen na Sahaře.

Martin potřeboval jít na velkou stranu. Na dvorku byl suchý záchodek  z kameniny a bez prkénka, takže se na něj nedalo sednout a kolem tma jak v pytli. Vypůjčila jsem si od naší domácí baterku na ruční pohon. Tím, jak jsem motala kličkou, vznikala elektřina , baterka svítila Martinovi a ten se tak smál, že se málem netrefil v pokrčené poloze do záchodu. Byla to dost komická situace. Bylo asi šest hodin, když jsme zalezli do spacáku, dali na sebe vše, co jsme vezli s sebou, včetně těch přidělených pěti dek, když tu nás pozvala paní domácí na večeři. Neměli jsme hlad, ale museli jsme vylézt, abychom neurazili. Dostali jsme nějaké placky a hustou polévku.

Díky mnoha vrstvám nám nebyla v noci zima a spali jsme až do rána.

17.6.2006, sobota                             TITICACA

Probudili jsme se zase dost brzo, takže jsme viděli fascinující východ slunce nad Titicaca. Posnídali jsme omeletu, nějaké pečivo a kokový čaj, rozloučili jsme se s hostiteli, dali jsme jim nějaké jídlo, dárky a 5 solů. Dcera nás doprovodila až do přístavu, ze kterého jsme odjížděli po osmé hodině. Po půldruhé hodině pomalé plavby jsme dorazili na ostrov Taquile. Z jezera vypadá ostrov jako vrásčitá velryba. Je široký 1 kilometr a dlouhý sedm. Vrásky vytváří prastaré umělé terasy, na kterých jsou políčka s bramborami, kukuřicí, boby, chinovníky a zeleninou a zároveň ochraňují půdu před větší erozí. Ostrov byl obydlen již před více než 10000 lety. V roce 1580 jej však „koupil“ Španěl Pedro Gonzales de Taquile. V minulém století sloužil ostrov jako domácí vězení pro nepohodlné politiky a v roce 1937 si jej koupili zpátky potomci původních indiánů

Na ostrově platí zvláštní zákony a zvyky. Většina z 1200 obyvatel se živí pletením a tkaním jemné vlny z alpak. Stejně jako na včerejším ostrově Amantani, ani zde nejsou silnice, auta, policisté ani psi. Zato je tu klid, pohoda a krásné výhledy na moře. Ostrov spravuje rada starších, která má svého představeného a zasedá každou neděli dopoledne na hlavním a také jediném náměstí ostrova.

Lidé  chodí dost netypicky oblékaní. Zdejší muži věnují svůj čas pletení. Pletou dokonce za chůze. Všichni bez výjimky nosí špičaté křemílkovské čepice zvané chullos. Jejich barva odpovídá jejich stavu. Ženatí mají vzorované, svobodní dvoubarevné. Ženským pokrývkám hlavy se říká chuďas a vdané je mají černé. Jsou to vlastně dlouhé černé tuniky přehozené přes vlasy a jsou zakončené různobarevnými střapci. Svobodná děvčata nosí na hlavách pestrobarevné přehozy. Všechny ženy nosí vrstvené sukně, většinou sedm na sobě v jasných barvách.

Chce-li se místní mladík oženit, musí si najít nejen partnerku, ale i uplést novou čepici, která bude odpovídat jeho novému stavu a musí své vyvolené ušít novou sukni. Nevěsta pro něj naopak musí uplést vestu, taštičku na koku a bederní pás. Nejzajímavější je zdejší manželství na zkoušku zvané survinakuji. Jestliže se dva lidé rozhodnou pro společný život, musí spolu nejprve žít na zkoušku 2-5 let. Všichni se údajně musí oženit, což připomíná praktiky starých Inků. Tam, když se někdo neoženil do 20 let, byla mu žena přidělena.

Museli jsme vyšlapat pořádný kopec, než jsme se dostali na hlavní náměstí. Průvodce měl dlouhou přednášku o zvycích obyvatel a jejich historii. Kolem 11. hodiny jsme si sedli do jedné restaurace a snědli výtečnou polévku a rybu s hranolkami a rýží za 12 solů (96 Kč). Pokud jsem tomu správně rozuměla, starosta a rada ostrova určují, za jakou cenu se bude co prodávat a kam si půjdou hosté sednout na jídlo, aby to bylo spravedlivé a všichni si vydělali. Takový malý komunismus.

Ostrov Amantani

Mezitím naše loď obeplula ostrov a čekala na nás v přístavu na druhé straně. Diky Bohu, že naši průvodci zvolili ty dva přístavy v tomto pořadí. K tomu zpátečnímu jsme totiž museli sestoupit po 525 kamenných schodech, vytesaných v ostrém svahu. Cestou jsme míjeli domorodce, kteří většinou šlapali nahoru s obrovským nákladem a úplně všichni  měli problém kopec udýchat. Cesta do Puna trvala  naším hlemýždím tempem 15km/hod. další čtyři hodiny. Bylo to dost úmorné.

V Punu nás rozvezli gratis do jednotlivých hotelů. Šli jsme do města na malou zobku a ve 20.45 jsme si vzali taxík na autobusový terminál. Čekal nás poslední velký noční přejezd do Cuzca. V noci byla pěkná zima, okna měla zevnitř námrazu, ale my jsme s tím naštěstí počítali a měli jsme v pohotovosti deky a spacáky. Autobus byl staršího typu, co bychom taky nechtěli, když byl o pět solů levnější, než nabízela konkurence. Sedadla se dala dobře sklopit, deky k zapůjčení  zdarma neměli.  Cestovali jsme se samými domorodci. Opět byla na místě ostražitost. Ráno jsem měla batoh v příručním zavazadlovém prostoru otevřený. Po Vaškových zkušenostech jsem tam měla jen keramiku a o tu oni očividně nestáli. Nejdražší položkou byly bundy a ty s námi v pohodě dojely do ranního Cusca v 5 hodin.

18.6.2006, neděle                                 CUSCO, PISAC

Velká část pasažérů zůstala ležet v autobusu a využila možnost spát do 6 hodin v relativním teple. Potřebovala jsem jít na záchod , tak jsem vylezla a hned mě chytla nějaká paní, jestli nepotřebuji nocleh za 20 solů (160Kč) na osobu a den. Prý v centru města. Zaradovala jsem se, měla jsem totiž trochu obavu, jestli tu bude dostatek volných míst a jak budou vyšroubovány ceny, když mají probíhat oslavy Inti Raimi (Zimní slunovrat), na který se sjedou lidé z celého světa. Probudila jsem své kolegy cestovatele a sjeli jsme taxíkem do nabízeného hostalu. Taxík měl být dle úmluvy zdarma, ale vychytralý taxikář chtěl po příjezdu 7 solů. Dali jsme mu jen 5, neměli jsme moc náladu se hádat. Ubytovali jsme se v hostalu Mirador del Inka, v pěkném prostorném pokoji s teplou vodou a vlastním záchodem. (miradordelinka@latinmail.com , ulice Calle Tandapata č.160). Cenu jsem srazila na 15 solů  (120Kč) na osobu a noc. Výhled jsme měli na Plaza des Armas. Bydleli jsme ve čtvrti San Blas, což je jedna z nejkrásnějších městských částí Cusca. Ve zdejších uličkách se dá bloumat celé hodiny po obchůdcích a obdivovat  řemeslné výrobky, keramiku, obrazy, oblečení a různé suvenýry. San Blas je také centrum bohémů, kteří se tu schází , nabízejí své rukodělné výrobky, hrají na všelijaké nástroje a kouří trávu. Jediné malé negativum této čtvrti je její poloha. Musí se sem vystoupat po hodně strmé ulici a po cestě vyhýbat ostatním chodcům, taxíkům a někdy i lamám. Byla to pro nás vždycky rozcvička na konec dne.

Osprchovali jsme se, chvíli prospali a kolem deváté jsme vyrazili do Pisacu, kde se měl konat pověstný nedělní trh. Autobus do tohoto 35 km vzdáleného městečka jel z okrajové čtvrti Cusca, asi 2 km od nás a jezdil každou půlhodinu. Jízdenka stála 2,2 solů (17,60Kč). Autobus byl sice dost starý a  plný domorodců i turistů, ale jel hodně rychle. Z Cusca jsme vyjeli do kopce, míjeli jsme všechny významné objekty v okolí jako pevnost Sexy Women, Puca Pucara, Tambo Machay apod. Pak se autobus dostal do sedla v nadmořské výšce 4000 metrů a začal sjíždět strašnými serpentýnami do Pisacu. Předjížděl ve velké rychlosti jedno pomalejší vozidlo za druhým. Nebylo mi vůbec dobře při pohledu na hlubokou rokli pod námi a spoustu křížků na silnici, které oznamovaly, kdo se tady kdy zabil. Myslím, že jsem si vzpomněla i na nějakou tu motlitbu.

Trh v Pisacu byl úchvatný. Mohli jsme hodiny procházet mezi nejrůznějšími stánky  s jídlem, ovocem, masem, suvenýry, stříbrnými šperky, starou i novou keramikou, oblečením a vším možným. Neodolali jsme a utratili pár peněz za dárky. Potom jsme si šli sednout do restaurace a promýšleli další program. Chtěli jsme se dostat na mohutnou zříceninu citadely, ležící vysoko nad městem, což jsme mohli sice pěšky zadarmo, ale do příšerného kopce a za pražícího sluníčka, nebo taxíkem za 20 solů (160Kč). Vašek měl dost sil na namáhavý výstup, ale nakonec se nechal námi slabšáky přesvědčit a  zvolili jsme druhou variantu s tím, že nazpět půjdeme z kopce po svých. Zaplatili jsme vstupné – tzv. Turistickou kartu (70 solů (560 Kč) dospělí, 35 solů (280 Kč) studenti), která umožňovala vstup „zdarma“do mnoha muzeí a památek  v Cuscu a okolí. Nahoře nás čekal překrásný výhled do údolí řeky Urubamby, na terasová políčka, hrající všemi barvami, na okolní hory a v neposlední řadě i na samotné zříceniny chrámů, které bývají dost často srovnávány se samotným Machu Picchu. Prolézali jsme místo asi dvě hodiny, odpočívali jsme v trávě a nasávali úžasnou atmosféru místa. V dálce hrál Peruánec na flétnu a jeho hudba se odrážela v celém prostoru ruin.

Nakonec šel dolů pěšky jen Venda, my lenivci jsme si vzali taxík za 9 solů (72Kč) a dokonce jsme pokračovali taxíkem i do Cusca (10 solů, 80 Kč), protože se mi vůbec nechtělo absolvovat znovu jízdu smrti s nějakým střeleným  autobusákem. Taxíkář nás dovezl před Plaza des Armas a snažil se nás ošidit, ale my už jsme se za tu dobu stali ostřílenými cestovateli, takže jsme se nenechali. Hodinu jsme sledovali ruch na hlavním náměstí. Probíhala zde jakási fiesta spojená s oslavami slunovratu, bylo tu hodně cizinců, prodavačů různých suvenýrů, tančících děti oděných do různých krojů, bylo na co se dívat. Jenže jak zapadlo sluníčko, ochladilo se, tak jsme se zvedli z lavičky, nakoupili v samoobsluze na náměstí  pití a jogurty a šlapali pomalu do naší ubytovny. Přehlídli jsme pekárnu v kopci,  neměli jsme žádné pečivo. Pomohla  naše paní domácí, která nám dala pět housek zcela zadarmo. Asi se revanžovala za drobné dárečky a sladkosti, co jsem jí ráno dala. Protože jsme měli za sebou  noční přesun, kdy jsme toho moc nenaspali a náročný denní program, zalehli jsme v 19 hod. do postele.

Úžasně pasující kameny bez jediné škvíry – Cusco (základy bývalého inckého chrámu)

19.6.2006, pondělí                      OKOLÍ CUSCA

O půl deváté jsme vyrazili do města. Měli jsme v  úmyslu najít cestovku, ve které jsme měli zabukované jízdenky na Machu Picchu a pak udělat výlet po inckých památkách v okolí města.

Když jsme v únoru plánovali cestu, Vašek chtěl podniknout Inka trail. Protože je už několik roků zakázáno chodit na vlastní pěst, musel tento pochod rezervovat dopředu u cestovní kanceláře. Venda si to zařizoval přes internet u CK Qénte S.A.C., zaplatil zálohu přes Western Union, jenže pak mu po nějaké době vzkázali, že jsou bohužel všechna místa obsazena a zaplacené peníze si má vyzvednout u nich v kanceláři. Zdálo se mi to divné a taky podezřelé, ale pak jsem si v nějakém časopise přečetla článek o velkých slavnostech v Cuscu, které se pořádají zrovna v tomto termínu a na něž se sjíždí statisíce Američanů a  jiných cizinců. To znamenalo, že mohlo být plno nejen na Inca trailu, ale i ve vlacích., které tvoří jedinou přístupovou cestu na Machu Picchu. A nevidět nejdůležitější jihoamerickou památku , to jsme nechtěli riskovat. Venda začal znovu žhavit e-maily (sales@qente.com, www.qente.com) a domluvil s CK, že nám koupí lístky na vlak za peníze ze zálohy a zbytek  doplatíme den předem.

Po menším hledání jsme našli naší agenturu. Byla jsem mile  překvapená, že už na nás čekali a měli vše připravené v obálkách. Lístky na vlak stály 69 dolarů na osobu. Bylo to strašně moc, ale zjistili jsme, že si naúčtovali jen jeden dolar za zprostředkování. Ta na Peru nevídaná solidnost nás zaskočila.

S lístkami  v kapsách jsme našli stejné autobusové nádraží jak včera a koupili jízdenky na Tambo Machay.  Jsou to zříceniny inckých lázní, nacházejících se na kopci asi 12 km za středem Cusca. V příjemné lázni se nemohl cachtat jen tak někdo, bylo to určeno pouze pro příslušníky nejvyšší incké šlechty.

Dále jsme pokračovali dolů po hlavní silnici směrem ke Cuscu a navštívili nedaleké zříceniny  Puca Pucara (neboli Rudá pevnost). Tvrz nechal postavit Inka Pachacutec jako důležitý strážní bod s výhledem na jih k ledovcům v údolí.

Protože bylo poledne, stavili jsme se v malinkaté vesničce u silnice na oběd. Kuchyň „restaurace“byla dost špinavá, asi neměla ani elektřinu,  po hliněné podlaze běhaly  slepice , v klecích jsme viděli morčata,  která jsou v Peru  připravována jako velká pochoutka . Sebrala jsem odvahu a také si poručila jídlo. Seděli jsme venku u malinkatých stolečků. Celou dobu nás pozorovali z několika metrů psi, kteří zdvořile čekali, co nám zbude.  Za 2 soly (18 Kč) jsme měli vynikající jídlo – pečenou rybu, rýži, brambory a zeleninový salát. Slivovicovou dezinfekci jsme si raději dali po jídle dvakrát.

Další malou  zříceninou bylo posvátné místo Qenko. Byly to různé skalní útvary vyzdobené schůdky, sedátky, kanálky a hrály významnou roli při inckých slavnostech.. Konaly se zde každý rok rituály, při nichž kněží nalévali do kanálků pivo nebo lamí krev a pokud si tekutina našla cestu doleva, znamenalo to bídu a neúrodu, když stekla přímo dolů, byla to dobrá předpověď.

Cestu po zříceninách jsme ukončili nad městem, v nejdůležitější památce Sacsayhuaman (turisty nazývanou důvěrně Sexy women). Je to vznešená megalitická pevnost, v níž se bohužel nedochovala téměř žádná vnitřní stavba, pouze gigantické, až 20 metrů vysoké obranné valy z obřích až 300 tun vážících kamenných bloků. Je úžasné, jak Inkové uměli opracovávat kámen tak, že mezi škvíry jednotlivých kamenů člověk nestrčil ani nůž, jak dokonale k sobě pasovaly. Stavbu pevnosti začal kolem roku 1440 incký náčelník Pacachuti a byla dokončen o století později. Na stavbě pracovalo až 20 tisíc dělníků. 4000 přímo v lomech, 6000  dopravovalo kamenné bloky 15 – 35 kilometrů z lomu na místo a 10000 je opracovávalo a stavělo. Pevnost sloužila pravděpodobně jako obřadní středisko. V červnu (24.6.) se zde každý rok konají obrovské , světoznámé a dnes už silně komerční slavnosti Inti Raimy. Patří k nim hudba, bubny a flétny, bouchání rachejtlí,falangy válečníků s kopími, kapely mladých kněží a dívek. Učinkují i diváci – bubnují nohama do země, až se třese, dokud nezavládne ticho, které pozdraví příchod Inky na nosítkách, doprovázeného nejvyššími knězi v opeřených čelenkách. Všichni se ukloní na znamení úcty, když Inka pozvedne paže, vysoko směrem k Slunci. Potom se do areálu pustí lama, kterou chvíli honí a když ji chytnou, přivážou ji ke kůlu. Velekněz zvíře usmrtí dýkou, vyrve krvácející srdce a pozvedne je vzhůru ke Slunci. Srdce je spáleno na hranici ze slámy jako oběť bohům.Dříve byly obětovány i lidské oběti.

Indiáni se na tento svátek  kdysi připravovali tři dny postěním. Jedli pouze nevařenou bílou kukuřici a pili vodu. Ve městě se nezapalovaly ohně a muži nespali se ženami. Před východem Slunce vyšlo procesí v čele s Inkou a jeho příbuznými. Slunce dosahovalo na své eliptické dráze vrcholu a noc byla nejdelší. (Zimní slunovrat). Lidé se báli, že Slunce nevyjde a proto se k němu modlili. Byli bosí, poklekli a s otevřenou náručí a polibky směrem k němu ho vítali. Poté Inka vstal, uchopil dva velké zlaté kalichy s posvátným pitím od panen Slunce, pravý vylil do zlaté mísy, odkud nápoj tekl kanálem k Chrámu Slunce. Slunce z něho cestou symbolicky „upíjelo“. Druhý pohár vypil Inka a jeho druhové. Do samotného chrámu vstoupili pouze Inkové, ostatní čekali před ním. Ostatní vladaři předali Inkům dary – stříbrné a zlaté předměty. Potom se průvod vrátil na náměstí a obětovaly se lamy. Podle vnitřností se předpovídala budoucnost. Pomocí zlaté vyleštěné polokoule byl zapálen oheň. Jednalo se o první oheň zrozený z paprsků „udobřeného“ Slunce.Po třech dnech půstu následovaly devítidenní hody.

 Slavnost Inti Raimy

Tady by se možná hodilo pár slov o současném náboženství v Peru a starých rituálech Inků. Jako všude v Latinské Americe, je i Peru silně katolická země. Násilné zavedení křesťanství, které sem přišlo se španělskými dobyvateli, dalo vzniknout barvité směsici náboženství a magie, v níž se udržují staré indiánské tradice. Ježíš je mnohdy ztotožňován s prapůvodním bohem Slunce a Panna Maria s bohyní Měsíce. Křesťanské sochy svatých nosí lidé po ulicích stejně, jako kdysi nosili o svátcích své původní bohy. Stejně jako dříve, i dnes indiáni věří v nadpřirozenou sílu jistých míst nebo předmětů a nosí jim oběti.

Dříve byla na počest boha Slunce a jeho syna Inky zabíjena různá zvířata, především bílé lamy, morčata nebo bylo obětováno pivo chicha. Lidé a zejména děti jen zřídka. Zvlášť krvelačná byla oběť dvou set chlapců a děvčat, která provázela nástup nového Syna Slunce na cuzský trůn. Děti, které měly být obětovány, musely mít dokonale čistou pleť bez jediného mateřského znaménka. Oběti lidí a zvířat měly nejen zlepšovat zdraví Syna Slunce nebo napomáhat jeho vyléčení, ale měly celkově prodlužovat Inkovi život magickým způsobem.

Inkové byli velmi dobyvačný národ, který dělal neustálé vojenské výpady a podroboval si jeden malý národ za druhým. Nechávali jim však velkou náboženskou volnost, pouze jednotlivá náboženství a rituály utřídili a doplnili je o některé praktické prvky. Velké svatyně a posvátná místa  jiných národů nikdy nelikvidovali a nebořili, většinou je „povýšili“ na incké. Náboženství většiny předinckých národů bylo založeno na přísném rozlišování astrálního a pozemského světa, čehož Inkové využili a ospravedlňovali svou expanzivní politiku tvrzením, že jejich náčelník má nekonečnou přízeň boha stvořitele a může si tedy dělat, co chce. Velký Inka se nechal po celé říši uctívat jako přímý potomek boha stvořitele Virakoči. Slunce hrálo v inckém náboženství hlavní roli.  Bylo nejmocnějším bohem a navíc viditelným. Virakoča, stvořitel světa a lidských bytostí viditelný nebyl, proto byl méně mocným.

Před sestupem do centra města jsme vyšlapali kopec naproti pevnosti, na kterém stojí od roku 1946 obrovská sněhobílá socha Krista s rozpaženými rukami, jako v Riu de Janeiru. Chvíli jsme poseděli, byl tam nádherný výhled na celé Cusco. Odsud už jsme sestoupili po schodech dolů a křivolakými úzkými uličkami jsme se dostali do centra na Plaza des Armas, kde bylo opět mnoho lidí a oslavovali.

Protože nás čekal druhý den  náročný výlet do Machu Picchu, šli jsme na chvíli na net, pokoupili jsme nějaké potraviny a šli brzy spát.

20.6.2006, úterý                              MACHU PICCHU

Vstali jsme v 4,45 a seběhli dolů na taxíka. Už jich tam čekalo několik, tak jsme jeden vybrali, který nás za 3 soly (24 Kč) dovezl na nádraží, odkud odjížděl vlak na MP. Nasedli jsme do pěkného nového vlaku s názvem Backpaper (odjezd v 6.15, příjezd do MP v 10hod) . Protože jsme měli sjet do nadmořské výšky 2500m, tedy o 1000 metrů níž, než leželo Cusco, předpokládala jsem, že bude přes den hodně teplo. Vzali jsme si s Martinem jenom kraťase, tričko a mikinu. Byli jsme na nádraží jediní takto málo oblečení. Ostatní věděli, co dělají. Byla pěkná zima, hlavně než jsme vyjeli kopce, kterými je obklopeno Cusco. Z okýnka  jsem viděla na zemi  i námrazu. Ptala jsem se průvodčího, který neustále kontroloval, jestli nám nic nechybí, jestli nemá nějakou deku alespoň pro Martina. Donesl nám svůj osobní kabát z pravé alpačí vlny. Po cestě jsme si mohli koupit potraviny, které byly strašně předražené. Např. kokový čaj stál 4 soly (32Kč). Nikdo tam nic nekupoval. Zajímavá byla jízda vlaku do kopce. Protože  musela být překonána velká výška, vlak se pohyboval stylem cik – cak. Tzn., že jsme chvíli jeli po směru a chvíli proti směru jízdy.Cesta byla dlouhá a krajina nebyla tak zajímavá, jak jsem si představovala. Zlepšila se až v druhé půli, kdy se k nám přidala divoká řeka Urumbamba.

Kolem desáté jsme přijeli do vesnice Machu Picchu Pueblo, dříve nazývané Aqua Callentes. Davy z vlaku se vrhly na autobusy, které stály připraveny nedaleko. K ruinám se dalo dojít pěšky, ale do příšerného kopce. Cesta trvá zdatným jedincům  asi hodinu a půl. Autobusy byly předražené, jedna jízda stála 20 solů (160Kč) na osobu. Vašek šel tradičně pěšky (zdolal trasu za 25 minut po rovince a 40 minut do kopce k bráně), my dva s Martinem jsme zvolili pohodlnější jízdu autobusem, lesem, po nezpevněných cestách až k ruinám.

Dlouho nám trvalo, než jsme sehnali vstupenky. Ty asi musely být koupeny předem někde dole ve vesnici. To jsem vůbec netušila, nikde o tom nebyla ani zmínka. Bloudili jsme sem tam, nahlíželi do všech dveří, jestli tam není prodej, ale neúspěšně. Nakonec se nás ujala paní v jedné malé kanceláři, neustále někam telefonovala a pak nám řekla, že budeme muset nějakou dobu čekat. Lidí bez lístku tam nakonec přišlo několik, nebyli jsme sami. Naštěstí jsme byli první, tak to ani netrvalo moc dlouho. Ostatní, včetně Vaška, na tom byli s čekáním na vstup hůř. Trochu anarchie na to, že za lístek chtěli 79 solů (632Kč) pro dospělé a 20 solů (160Kč) za  studenty.

 S Vaškem jsme si dali sraz na nejhezčím a nejfotogéničtějším místě, kousek nad hlavní branou, kde ústí Inca trail. Pohled odsud byl fascinující. Žádná fotografie nemůže vystihnout kouzlo toho místa. Zatímco doteď jsme se setkávali se souvislými horskými masívy, tady  to bylo jiné. Přímo z roviny se zdvihaly ohromné štíty s téměř svislými stěnami, budící úctu a závrať. Celý komplex je rozsáhlý a proto je dobré mít s sebou plánek a popis, aby člověk věděl, na co se zrovna dívá.

Fascinující Machu Pichu

Machu Pichu objevil v roce 1911 americký profesor historie a archeologie Yalské university Hiram Bingham. Původně pátral po ztraceném inckém městě Vilcabamba, které mělo být poslední baštou Inků, bránících se před španělskými dobyvateli. V tomto městě měli být ukryty četné zlaté poklady. Místo tohoto města našel MP. Setkal se s místním vesničanem, který ho sem zavedl. Ruiny byly pokryté pralesem, takže se musely vyčistit. Trvalo to několik desetiletí. Díky tomu, že o něm neměli Španělé ani potuchy a leželo vysoko v kopcích, nezničili je jako ostatní incké památky, ale město se dochovalo zcela nedotčeno, v původní podobě.

 Je rozděleno na dvě části. První z nich je vesnická, kde se pěstovaly plodiny na terasovitých políčkách, které zároveň zabraňovaly sesuvům půdy.

Druhá část je městská, kde je více než 200 staveb, převážně velkých žulových chrámů. Každý kámen je jiný a přitom do sebe neuvěřitelně přesně zapadají.. V městské části jsou obytné domy, různé dílny, administrativní budovy, skladiště, chrámy. Existuje tu i vodovodní systém s kašnami. Dodnes není úplně jasno, proč je toto město tak vysoko a na poměrně nepřístupném místě. Převládá názor, že se jedná o jedno ze sítě náboženských center, posvátné místo zasvěcené Slunci, kde žili kněží a dívky, vychovávané jako budoucí Inkovy nevěsty nebo tzv. Panny Slunce, což byly služebnice boha Slunce.

 Na MP je fascinující zejména jeho poloha. Na ostrém hřebínku na konci horského hřebene, několik set metrů nad údolím, které je hluboko pod ním. Skalní reliéf nad MP připomíná dvě významná mytologická zvířata, kondora a pumu, takže je možné, že právě proto zde vznikla svatyně.

Nějakou dobu jsme se kochali, fotili ruiny ze všech možných úhlů a nasávali  jedinečnou a nepopsatelnou atmosféru. Byla jsem ráda, že jsem nebyla zklamaná. Přece jen se stává, že se člověk  na něco tak těší, že pak má zkreslené představy. Monumentální, mystické, ohromující.

 Inkové moc dobře věděli, proč město, sloužící k obřadním účelům, postavili právě tady.

Sluníčko pražilo a my jsme obcházeli ruiny sem a tam, fotili, kamerovali, odpočívali. Na jeden z mála pravých slunečních kamenů jsme si bohužel nemohli sáhnout, protože byl kolem dokola obehnaný tlustým provazem  a hlídal ho přísný strážce. Šedý kámen měl podivný tvar a byl prý zdrojem sluneční energie – boha, kterého Inkové uctívali v podobě lidské, zvířecí i ve formě přírodních sil. Tady prý mohl ten, kdo na kámen položil ruce, získat ztracenou sílu, energii ze Slunce.

Venda si vyběhl   Huayna Picchu, horu v pozadí ruin. Stihl to za 35 minut od brány, rekord je 22 minut a normálním smrtelníkům to trvá hodinu a půl. Pěkný divočák. Za hodinu a dvacet minut nás dohonil u východu a to tam ještě nahoře 15 minut odpočíval. Dolů z MP jsme šli pěšky. Přece jen mi bylo líto dát za mě a Martina dalších 40 solů za autobus. Kluci spěchali dolů k  vodě a já jsem si spokojeně pianko šla svým tempem,  fotila jsem džungli, pozorovala rostliny a zvířata. Když tu najednou, kde se vzal, tu se vzal, Peruánec s červenou buřinkou pár metrů přede mnou. Jak jsem zpomalila, začal se i on zastavovat a loudat. Po pár minutách to už opravdu vypadalo  na hru kočky s myší. V tomto případě jsem ale  byla v nevýhodě, široko daleko nebyla jediná živá duše a měla jsem u sebe v ledvince všechny cennosti – dolary, foťák a mobil. Kontrolka začala blikat na poplach. Sedla jsem si na deset minut a počítala s tím, že chlápek mezitím sejde dolů z kopce. Jaké bylo mé zděšení, když jsem ušla padesát metrů  a amígo „odpočíval“ taky! Z kontrolky se stal maják. Tak to už bylo zcela evidentní, že  nemá poctivé úmysly. Jak naschvál za celou dobu nikdo nešel  kolem. Paďouři jedni, všichni se vezli autobusem! Sešla jsem na silnici, která byla trochu bezpečnější, protože po ní každých pět minut projížděl autobus a tím jsem si několikanásobně prodloužila cestu. Teprve v dolní části mi otrnulo a poslední třetinu jsem opět riskla zkratkou . Martin s Vaškem se spokojeně osvěžovali v Urubambě, která je prý jedním z pramenů Amazonky.

Měli jsme hlad a žízeň, tak jsme po chvíli pokračovali do města Machu Picchu Pueblo. Cesta po rovince trvala půl hodiny. Ceny jídla byly naprosto příšerné, tak jsme si koupili jen vodu za 3,5 solů (l,5l 28Kč) a nasedli do vlaku, který už na nás čekal. Dojem z dnešního dne by byl býval úžasný, nebýt zpáteční jízdy.  Vlak měl nějaké problémy, cukal s sebou, dvě hodiny jel rychlostí  0 – 10 km/hodinu, takže jsme nabrali mnohahodinové zpoždění. S námi samozřejmě všechny vlaky jedoucí za námi (byli jsme druzí). Sice jsme od Ollantaytamba jeli poloprázdní, takže jsme se mohli pohodlně natáhnout, ale byla nám příšerná zima, neměli jsme se čím zahřát a taky jsme od rána kromě dvou rohlíků nic nejedli. Ve 23 hodin jsme systémem cik-cak dojeli do nočního Cusca a vzali zavděk taxíku, který nás za 4 soly (32Kč)  dovezl do naší ubytovny.

21.6. 2006, středa                        CUSCO

Dlouho jsme s Martinem odpočívali, úplně na nás padla únava a lenora.  Nechtělo se nám ani vstát z postele, natož jet na zamýšlený výlet do Urumbamby a Ollantaytamba. Tak jsme lenošili skoro celé dopoledne a kolem 11 jsme vyrazili do města, prohlédnout si památky Cusca, bývalého centra slavné incké říše. K nejnavštěvovanějším památkám ve městě patří katedrála, kostel Santo Domino, postavený na základech starého inckého chrámu Korianchi a různá muzea.

Cusco bylo založeno už v předincké době, ale největší rozmah zažilo za devátého, nejslavnějšího z Inků, Pachacuteca, v polovině 15. století. Byl to velký městský stavitel Srovnal se zemí původní hliněné stavby, postavil kanály a pak začal s paláci. Půdorys Cusca je přirovnáván k posvátnému zvířeti pumě, přičemž pevnost Saqsayhuaman je jeho hlavou . Ulice byly širší než uličky tehdejších evropských měst a byly vydlážděny kamennými dlaždicemi. Největší slávu zažilo v období říše Inků. V té době mělo 300 000 obyvatel. Do roku 1600 se z něho stalo obyčejné provinční město. Zlato a stříbro z něj zmizelo, incké domy byly nahrazeny novými stavbami. Roku 1821, po třech stoletích španělské nadvlády, mělo město pouze 40 000 obyvatel. Z původních staveb se dochovalo pouhých 20%, a to především velkých kamenů v základech. Dvě velká zemětřesení v roce 1650 a 1850 srovnala se zemí většinu budov, ale incké zdi a stavby zůstaly. Během několika posledních let se město stalo rájem turistů. Dnes má opět 300 000 obyvatel.

Kdo to byli vlastně Inkové, kteří tvoří v dějinách Peru tak velmi významnou kapitolu?

Staroperuánské legendy tvrdí o vzniku incké říše, že na počátku světa, v době věčné tmy, vystoupil incký bůh Virakoča z jezera Titikaka a stvořil posvátného boha Slunce zvaného Inti a bohyni Měsíce Quillu, kteří se stali otcem a matkou Inků. Slunce seslalo na Zem své první děti Manco Capaca a jeho ženu Mammu Occlu, aby nastolili vládu snášenlivosti a poznání.

Incká říše (1200 – 1532) patří k nejpozoruhodnějším společenstvím světa a ovlivnila peruánské kulturní dějiny. Inkové pocházeli z holé náhorní plošiny od jezera Titikaka.  Po rozpadu Tiuhanacké říše byli nuceni odejít a vybrali si pohostinné údolí Cusca. Byli to lidé fyzicky zdatní, i v nadmořské výšce 3000 – 4500 metrů, kde jiní nemohli žít, byli schopni velkých výkonů. Tvrdí se, že hlad, bolest, zimu a vyčerpání snášeli jako nikdo jiný na světě. Pomáhalo jim v tom i žvýkání koky.

Původní incká pospolitost byla organizována na klanovém principu ayllu. Ayllu bylo společenství několika rodin hospodařících ve vymezené oblasti, obhospodařující společnou půdu, dobytek a úrodu. Neobyčejně dobře organizovaná společnost byla založena na desetinné soustavě a dá se přirovnat k pyramidě. Dohled nad desíti jedinci, puriky, měl předák. Deset předáků podléhalo dozorci a deset dozorců vůdci, který spravoval celé společenství. Tak to pokračovalo dál až po náčelníka kmene, který měl na starosti 10 000 lidí. Až na vrcholu celé pyramidy stál velký Inka. Inkova sestra byla jeho jedinou zákonitou manželkou a syn zrozený z tohoto svazku (nemusel být nejstarší) byl Inkovým nástupcem. Tím se neporušila linie přímých potomků Slunce jako byli jejich rodiče. Velký Inka byl silně polygamní, což mu umožňovalo pomocí dalších svazků navazovat pevná spojenectví s místními náčelníky. Poslední Inka Atahualpa  prý měl až 5000 konkubín.

Manželství bylo v Incké říši povinné. Když se mladý muž neoženil do 25 let a dívka nevdala do 18, byl jim partner vybrán. Děti byly největším pokladem země. Námluvy a dvoření podle našich zvyklostí moc neexistovaly. Pohlavní styk před svatbou byl běžný. Svatební obřad býval jednoduchý, snoubenci si vyměnili sandály a podali si ruce.

Společná půda byla rozdělována každý rok na jaře podle počtů členů v rodině. Třetina úrody náležela vládci, třetina společnosti a třetina rodině, která na ní pracovala. V incké společnosti nebyla práce zlem, ale účelem. Základem celé společnosti bylo heslo: „Nekraď, nelži, nebuď líný“.

Pozornost si zasluhují incké zákony Nebylo zde vězňů, protože vrahy věšeli, kamenovali, nebo je házeli ze skal do moře. Funkcionáře říše, kteří špatně nebo ledabyle vykonávali svůj úřad, ukamenovali. (Naši politici mají velké štěstí, že žijí v dnešní době). Největším zločinem byla krádež, protože okradeným byl vlastně Bůh. U zvláště nebezpečných trestů byla popravena a srovnána se zemí celá obec. Podle dochovaných svědectví v říši panoval pořádek, nebyli zde ani zloději, ani zločinci, ani lenoši. Indiáni vůbec nezavírali svá obydlí. Dvě zkřížené hole před vchodem znamenaly, že majitel není doma a do prázdného domu se nikdo neodvážil vstoupit. Inkové neznali peníze, platidlem byla pouze práce. Každý člověk v produktivním věku měl jen to, co nutně potřeboval k životu a to, co si vyprodukoval. Všichni, kteří pracovat nemohli, dostávali z fondu říše základní potraviny, oděv a obuv. Jediným zpestřením života byly trhy, svátky a slavnosti. Lidé, kteří pracovali v dolech, stavěli cesty, zemědělské terasy, kanály, chrámy, dostávali zaplaceno oblečením a jídlem.

Inka byl neomezeným vládcem celého impéria a rozhodoval o životě a smrti kohokoli, i nejvznešenějšího obyvatele říše. Stačilo kývnout a dotyčný byl popraven. Řídil administrativu, rozhodoval, jaké hospodářské úkoly se budou řešit, vyhlašoval válku a uzavíral mír. Byl ztělesněním Boha Slunce, o tom nikdo nepochyboval a v podstatě ani nemohl. Je třeba říct, že na rozdíl od jiných tyranů vystupoval jako moudrý a laskavý otec všeho lidu.

Inkové sice neuměli psát, ale měli quipu, uzlové písmo na  slova i čísla, pomocí kterého si vedli potřebnou statistiku. To, že o legendách, životě a celé incké společnosti víme tolik podrobností je zásluhou mladého muže ze Španělska Pedra Ciesa de Leon, který přijel do Peru tři roky po Pizzarovi a kreslícími a psacími potřebami zaznamenával podrobnosti ze života Inků po dobu 15 let. Na koni projel po inckých cestách z Kolumbie až do Peru, aby tak důkladně poznal život indiánů.

Proč byla tak dokonale organizovaná a mocná říše incká dobyta a ještě k tomu všemu tak snadno?

Roku 1525 zemřel na neštovice, které sem dovezli Evropané, vládce Huayna Capac. Předtím než zemřel, rozdělil zemi na dvě části. Severní s centrem v Suitu dal svému oblíbenci, levobočkovi Atahualpovi, na jehož straně byla mohutná armáda a jižní s Cuscem Huáscarovi., kterého podporovali prostí lidé. Oba panovníci se chtěli toho druhého zbavit, následovala krutá a nemilosrdná občanská válka. Toho využil Francisco Pizzaro.

Španěl Pizzaro byl nemanželským dítětem. Jeho matka, Francisca Gonzales z Truxilla, byla osobou nízkého společenského postavení. Nedostalo se mu zvláštní péče od svých rodičů a ani vzdělání, neuměl číst ani psát. Jako mladík slýchal o Novém světě a i on podlehl všeobecnému nadšení, využil příležitosti a uprchl do přístavu Sevilla a pak lodí na Západ. První průzkum v oblasti jižně od Panamy provedl Pizarro roku 1524. Ten byl ale neúspěšný. Flotila plula podél pobřeží Kolumbie, kde žili chudí, ale bojovní Indiáni. Pizarro však získal zprávy o mocném panovníkovi, který vládne této říši a pobývá se svým dvorem na náhorních rovinách vnitrozemía slyšel,  že jeho sídelní město se třpytí zlatem a stříbrem. Pizarro zároveň nakázal, aby Španělé předstírali, že nebaží po zlatě a sám nabízené zlaté dary odmítal.

Pizzaro se vrátil do Španělska. Jedenáct let sháněl dostatečnou finanční podporu a nakonec vyjel spolu s ostatními druhy na svou třetí výpravu, vybavený dekretem od krále, že se stane místodržitelem v oblastech, které pro španělskou korunu získá.

Plán, který se zprvu zdál jako nápad z hlavy šíleného sebevraha se nakonec uskutečnil. Pizzaro přelstil a zajal Atahualpu a tisíce zmatených inckých válečníků nechal zmasakrovat. 162 Španělů využilo momentu překvapení a naivity Inků a proti stonásobné přesile bojovali kanony, zbraněmi a jezdeckou kavalérií. Nutno říct, že hlavní roli zde nehrála síla, ale psychologické aspekty, kterými Španělé na indiány působily. Expedice hrdlořezů šířily nemoci, strach z koní, cvičených řeznických psů a střelných zbraní. Mimo jiné byli Španělé podle incké legendy poslaní velkým Inkou Virakočou, aby potrestali vládce Atahualpu za jeho uchvácení moci. Samotná říše byla zmítána občanskou válkou a Španělé byli většinou vítáni jako osvoboditelé. Indiáni byli na straně Huascarově a Atahualpu neměli rádi, protože byl krutý a jakoukoli neposlušnost trestal tím, že srovnal se zemí celou vesnici. Chtěli se už konečně vrátit po letech bojů na svá políčka . Španělé nabízeli nového Boha a příslib lepší budoucnosti….

Během několika hodin získal Pizzaro kontrolu nad celou Inckou říší. Atahualpův bratr, Inka Huascar, byl v té době zavražděn svými vlastními lidmi. Španělé slíbili Atahualpovi svobodu, pokud zaplatí štědré výkupné – sál až po strop napěchovaný zlatem. Ze všech koutů země se začalo svážet zlato a stříbro a za šest měsíců byla jedna místnost plná zlata a dvě místnosti plné stříbra. Místnosti měly rozměry 5x7metr a výšku 196 cm. Toto obrovské bohatství utvrdilo dobyvatele, že někde v pralesích Amazonie skutečně existuje nějaká zlatá říše, kterou pojmenovali Eldorádo.

Pizzaro nedodržel slovo a Atahualpu nechal garrotovat. Byla to smrt zardoušením, ve Španělsku takto byli popravováni zločinci. Odsouzenci byla na krk navléknuta smyčka, na níž byl vzadu připevněn kolík. Jeho otáčením se smyčka utahovala. Předtím slavný Atahualpa přijal za své křesťanství.

Prohlídli jsme si opěvovanou Korianchu, která musela dřív patřit k divům světa, ale teď mě dost zklamala. Z bývalého paláce se zlatou zahradou zůstalo jen kousek zdí. Koriancha byla nejzáhadnější a nejopěvovanější stavbou inckého Cusca. Z vnějšku byla celá oděná do zlatých plátů, bohatě zdobených. Zvnitřku bylo rovněž vše zlaté – poháry, obrazy, stěny i okna. na zemi ležely koberce protkané zlatem.

Nejvíc ale všechny ohromovala zahrada, která byla uprostřed paláce. Ze zlata, tedy z kovu, který byl pro Inky znakem boha Slunce, vytvořili nejzručnější zlatníci zlaté hroudy, rostliny, lamy s mláďaty, dvě desítky pastevců, krásné indiánské ženy v životní velikosti, zlaté jabloně s jablky, zlaté keře, kolibříky a jiné ptáky. Na záhonech zářily zlaté květy s okvětím ze zlatých drahokamů., zlatí byli i motýli a brouci.

Není divu, že horda Španělů, která Cusco dobyla, oněměla pohledem na tuto krásu. Škoda jen, že tyto nádherné skvosty skončily v pecích roztavené na zlaté pruty a cihly. Co se také dalo čekat od bývalého pasáka vepřů Pizzara a jeho kumpánů. Těžko se dá říct, kolik zlata a stříbra Španělé uloupili a znehodnotili. Poslední odhady tvrdí, že jich  odvezli  v prvních dnech do Španělska za 200 milionů dolarů. A to je jen cena kovu, nikoli cena umělecká. Na základě jistých zpráv se odhadovalo, že v době Inků proudilo do Cusca 275 tun stříbra a 173 tun zlata ročně!!!. Všechno zlato patřilo bohu Slunce, tedy Inkovi. Nikdo jiný jej nesměl pod trestem smrti vlastnit.

Jen neparný zlomek uloupili Španělé, ostatní se podařilo Inkům schovat. Celá staletí kolují legendy o fantastických pokladech Inků, ale téměř nic se dosud nenalezlo. Řetěz z ryzího zlata, který dal vyrobit Huana Capac při narození svého syna, měřil 400 metrů a obepínal celé čtvercové náměstí v Cuscu. Stěží jej prý uneslo 200 mužů. Po dobytí Peru se kamsi ztratil. O zlatě kolují různé příběhy. Jeden z nich vypráví o podzemních chodbách v Cuscu, kde se ztratili dva chlapci. Když se objevili za tři dny v areálu Korianchi, jeden držel zlatý klas kukuřice, který nalezl kdesi v podzemí.

Pomalu jsme brouzdali městem a v jedné CK jsme koupili výlet na rafting za 22 dolarů/osobu.  V cestovce nám řekli, že dnes nejedou žádné autobusy ani vlaky ven z  Cusca, protože vesničané z okolí vyhlásili jednodenní stávku a oblehli město. To znamenalo, že se nejelo ani na Machu Picchu.  Měli jsme tím pádem neuvěřitelné štěstí, protože středa byla druhým dnem, kdy jsme chtěli původně tuto krásnou památku navštívit a nakonec jsme zvolili úterý a objednali jsme si dva měsíce dopředu jízdenky.

Celý zbytek dne jsme bloumali uličkami a seděli v restauracích. Nechala jsem si vyvolat filmy. Cena byla zajímavá, za fotku 10x15 jsem dala 0,45 solu (3,60Kč). Za vyvolání si nepočítali ani korunu a ke každému filmu mi dali album.

22.6.2006, čtvrtek                     RAFT NA URUMBAMBĚ

V devět ráno jsme se sešli s ostatními patnácti rafťáky na hlavním náměstí, kde měla sídlo CK a spolu s pěti průvodci jsme jeli autobusem necelé tři hodiny západním směrem za Cuzco. V polovině cesty se k nám přidala řeka Villcanota, neboli Urubamba, která z cesty vypadala jako větší Oslavka . Zastavili jsme u velkého stavení, kde jsme vyfasovali neoprénový oblek, helmu a šusťákovou bundu. Převlékli jsme se a nechali všechny věci napospas osudu v neuzamčené převlékárně. Alespoň peníze jsem nasoukala v tělové ledvince pod neopren. Musím říct, že se nikomu nic neztratilo.

Byli jsme rozděleni na skupinu jednodenní a dvoudenní. Naše skupina nasedla  do dvou raftů  (3 a 4 lidé) a dostali jsme instruktáž v peruánské angličtině, takže jsme tomu moc neporozuměli a chvílemi jsme zmatkovali.  Naštěstí nám byl přidělen jeden Ir, který nám pomohl svými zkušenostmi, silou  i lepší angličtinou. Řeka měla obtížnost 2 a 3 a člun jel takřka sám. Místy to byla pěkná divočina a jediné, co mě vadilo, bylo chladno. Přece jen jsme byli zvyklí přes den na větší teploty a tento den se citelně ochladilo. Byla jsem ráda, že jsem s sebou vzala náhradní tenisky, protože v nich bylo tepleji, i když byly celé promočené, než v obyčejných sandálech.

Raft na Urubambě

Museli jsme dávat pozor na povely: „Team ready!“ (Týme připrav se!), „Forward!“ (Dopředu, zabrat!), „Left, Rigt Back“ (Jedna ze stran odpočívala a druhá oslovená zabrala dozadu), „Stop“ (Tento povel se  mi líbil nejvíc). Několikrát jsem se musela v peřejích přidržet provazu na bočnici, abych nespadla do řeky. Moc pěkně to jelo. Průvodci nám cestu zpestřovali tím, že nás různě kropili vodou, najížděli schválně do splavu a do proudu, sousední loď celou převrátili a pasažéři se nedobrovolně vykoupali ve studené Urubambě. Byla to velká legrace a nebýt chladné vody a ne zrovna teplého počasí, byli bychom si toho užili víc.  Cesta trvala skoro tři hodiny a byla to naprosto dokonalá tečka za naším pobytem v Peru.

Na konci nás čekal autobus a odvezl nás i s loděmi zpět do haciendy, kde jsme dostali vynikající oběd – polévku, kuře, rýži, zeleninu, ovoce, čaj a kávu. O půl třetí jsme nasedli do autobusu, který nás zavezl zpět do Cuzca. Protože jsme měli mokré boty a kalhoty, spěchali jsme se převléct. Byla velká zima, udělali jsme si čaj a polívku a zalezli do peřin. Tedy do spacáku a pod deky.

23.6., pátek                            CUSCO

Nebylo kam spěchat a tak jsme teprve po 10. hodině sešli na náměstí. Napřed jsem zašla do CK, která organizovala včerejší raft, protože jsem si za 10 solů (80 Kč) chtěla koupit fotky z výletu na CD. Od samého rána probíhala  na náměstí a v širokém okolí fiesta a všude byly tisíce lidí. Dalo se na to dívat, ale ne moc dlouho. Každá ze stovek nejrůzněji krojovaných a vyšňořených skupin měla svoji kapelu, která vydávala sice rytmický, ale hlučný projev a navíc to hrála neustále dokola. Dohromady to vše tvořilo jeden hrozný zmatek nadšených slavících Peruánců, kterým nevadila ani zima, ani déšť, který trval celý den. Nedalo se nikam dostat a navíc se muselo dost draho platit za každý, předtím volný vstup  (do katedrály, kostela apod.). Držet si oběma rukama všechno cenné na sobě bylo samozřejmostí.

Procházeli jsme městem, navštívili leteckou společnost Taco a udělali rekonfirmaci letenek. Utráceli jsme poslední soly za suvenýry. Na jednom obřím tržišti jsem zašla s Martinem na oběd a ochutnala jsem vynikající alpačí steak s hranolkami, avokádem a zeleninou. Zaplatila jsem za to 12 solů (96 Kč), což byl nejdražší oběd za celou dobu, ale i nejlepší a navíc obrovská porce.  Dost pršelo, byla velká zima a tak jsme se brzy vrátili do hotelu a začali balit. Slyšeli jsme, že návštěvníci na Machu Picchu měli dnes zamračeno a skoro nic neviděli kvůli mlze a mrakům.

24.6. sobota                                 CESTA ZPÁTKY

A teď se dostávám pomalu k tomu, co jsem napsala na začátku. Že koupit letenku u společnosti Air plus Comet  nebyla nejšťastnější volba. Když jsme se octli v nesnázích, nechali nás bez pomoci.

Ráno jsme se dostali taxíkem za 5 solů na letiště a byli jsme rychle odbaveni. Jenže počasí bylo škaredé, nebylo vidět na krok, jaká byla mlha a letadla nestartovala, protože by mohla narazit do stěn některé z šestitisícovek, které obklopují Cusco a táhnou se v podstatě až na úroveň Limy.  Napřed jsme byli klidní, rezerva na navazující let byla dost velká, ale s přibývajícími hodinami stoupala i nervozita. Nakonec po deváté hodině začali pouštět první letadla. To nevypadalo tak zle. Hodinu do Cusca, ve 12 hodin odlet z Limy. To se dalo v pohodě stihnout. Před námi byla odbavena nejmíň tři letadla. Jenže to naše teprve muselo přiletět z Limy, takže jsme čekali ještě další hodinu.  Než jsme odletěli, šla jsem do kanceláře Taco a lámanou angličtinou jsem prosila, ať se spojí  s kanceláří Air plus Comet a řekne jim, ať na nás chvíli počkají.  Spojení se podařilo, věděli o nás, tak jsem doufala, že vše dobře dopadne.

Jako pořádný naschvál působil další fakt,  že náš let z Limy do Madridu byl posunut o hodinu dopředu z 13.00 na 12.00 oproti původnímu letovému řádu. Prostě vše se spiklo proti nám – počasí, výběr letecké společnosti z Cusca (nevědomky jsem zvolila tu nejmenší), změna letového plánu. Do Limy jsme přiletěli pět minut před odletem letadla do Madridu. Nic nepomohly naše prosby, ať chvíli čekají. Na mou poznámku o tom, že jsem jim přece volala z Cusca, věděli o nás a bylo mi řečeno, že je vše v pořádku, mi na přepážce odpověděli, že by je bývala  musela oficiálně požádat společnost Taco, aby zpozdili let a počkali na nás. Spolu s námi to uletělo dalším pěti Španělům.

 Octli jsme se opuštěni v hlavním městě a vůbec se nám nechtělo čekat dva dny na pondělí, kdy nám nabídli náhradní let, samozřejmě po zaplacení penále ve výši několika stovek dolarů. K tomu připočítat taxíky, noclehy, jídlo. A nejistotu, co s námi bude dál v Madridu. Letenky byly totiž levnější i kvůli tomu, že se nedaly přebukovat na jiný termín, ani vrátit. Měli jsme náhle Peru plné zuby. Chtěla jsem domůůůůůůůůůůů…..

Tak jsem to nevzdala. Začala jsem obcházet letiště a ujal se mě nějaký člověk, zprostředkovatel letenek a všeho možného a po mnoha peripetiích jsme měli v ruce nové letenky na ten samý den, s leteckou společností Iberia. Museli jsme je samozřejmě celé zaplatit. Člověk si opravdu nemůže říct hop, dokud nepřeskočí. Celou dobu v Peru jsem si  libovala, jak jsem málo utratila, že polovinu peněz vezu zpátky a bude základ na novou cestu a pak jsem vydala vše do posledního centu.

Poslala jsem několik SMS zpráv – šéfovi do práce, aby mě omluvil a napsal další den dovolené a taky domů, protože nás měli čekat v neděli na letišti ve Vídni. Vot těchnika! Aspoň ta nezklamala.

Let probíhal v pořádku, jídlo i drinky na palubě byly výborné a do Madridu jsme přiletěli v neděli kolem poledne.

25.6. 2006, neděle, 26.6., pondělí                         MADRID

Společnost Iberia má svoje vlastní, nové a velmi moderní letiště, několik kilometrů od hlavního madridského. Dovezli nás na něho zdarma autobusem a vydali jsme se spolu s ostatními Španěly, kterým taky uletělo letadlo, k přepážce Air plus Comet, abychom jim vynadali a taky zjistili, co bude s naším letem do Vídně. Španělé vyplnili nějaké formuláře k oficiální stížnosti a nám třem se podařilo, asi také díky nim, že nám Air plus comet zdarma přebukoval letenky do Vídně.  Byli jsme opravdu moc rádi, bylo to štěstí v neštěstí,  protože už jsme neměli žádné peníze. Bohužel ten den už neletělo žádné letadlo, tak jsme museli počkat do pondělního rána. 

Vašek zůstal na letišti se zavazadly a já jsem se vydala s Martinem do centra Madridu pro nějaké jídlo a trochu „zabít“ čas. Nasedli jsme do metra a nechali se svést k centrálnímu parku, který se nám před dvěma týdny tak líbil. Byla neděle, tak se zde nacházely davy lidí. Bylo nesmírně zajímavé je pozorovat. Bubeníků tam tentokrát bylo  snad  více než sto a jejich bubnování se linulo celým parkem. Měli kolem stovky posluchačů. Všude byly roztažené deky, na kterých seděli  lidé všech generací –  rozesmátá mládež, celé rodiny s dětmi, milenecké páry. Buď si jen povídali, ale často měli i různé nástroje, na které hráli, někteří měli s sebou hry, jiní měli piknik, jedli a popíjeli mochito, které se tu dalo koupit. Idylka. Na chvíli jsem zapomněla, čím jsme si museli projít v posledních 24 hodinách.

Koupili jsme  Vaškovi nějaké jídlo (výběr nebyl velký, protože bylo skoro vše zavřeno a do centra se nám už nechtělo) a kolem 21. hod jsme se vrátili na letiště. Nenašli jsme moc dobré místo pro spaní, seděli jsme na železné nepohodlné lavičce a střídali jsme se s Martinem v hlídání zavazadel. Konečně bylo šest hodin a otevřely se přepážky, takže jsme se mohli zbavit velkých zavazadel  a bloumat po obchodech.

Let byl naštěstí bez problémů. Byla jsem po dvou probděných nocích pekelně unavená a  přesvědčená, že už nikdy nebudu cestovat bez cestovní kanceláře, která se o mě postará, když přijde nějaký problém. Toto předsevzetí mi vydrželo naštěstí jen do druhého dne, kdy jsem už vyspaná, odpočatá a vykoupaná  se smíchem popisovala cestu doma a svým kolegům v práci.

Co dodat na závěr? Jižní Amerika a Peru obzvlášť je  velmi zajímavá a exotická část světa, která osloví každého.  Aby cesta probíhala s co nejmenšími potížemi, je potřeba dbát na zvýšenou opatrnost kdykoli a kdekoli a také předvídat. Zde je několik mých postřehů a rad:

-     Investujte určitě peníze do nákupu knížky – průvodce. Nedá se na všechny údaje úplně

      spolehnout,  ale pro tu základní orientaci je to nezbytné. Mě se osvědčila edice Rough  

      Guides v češtině, nedám na ni dopustit (jedná se o neplacenou reklamu  :o)  )

-         Nenechat se zlákat nejlevnějšími nabídkami.  Nejlevnější nerovná se nejbezpečnější a nejjistější.

-         Neustále dávat pozor na své věci a cennosti. Neodkládat je nikam, nevěřit moc ani levným hotelům. Peníze si rozdělit – jednu menší část mít po ruce, druhou schovat pod kalhoty do tělové ledvinky.

-         Při nočních přejezdech ve vlacích a autobusech nenechávat cenné věci nahoře v zavazadlovém prostoru

-         Pít jen balenou vodu

-         Pokoje by neměly mít okna do ulice nebo chodby. Potom je v nich strašný hluk a špatně se spí

-         Smlouvat všude a za všech okolností.

-         Nekupovat jízdenky na autobus přes kancelář, ale přímo na nádraží

-         Studentské slevy téměř nikde neplatí

-         Přibalit si dárečky pro místní děti (bonbony, lízátka, propisky, nálepky, malé hračky)

-         Do oblasti hor (Arequipa, Colca, Puno, Cusco) je dobré mít s sebou lehký spacák a deky

-         Při nočních přejezdech se dobře obléct, vzít si deku do autobusu. Ne vždy ji dávají a je tam hrozná zima, protože klimatizace jede na plné obrátky

-         Kontrolovat peníze, které dostáváte od kohokoli, i ve směnárně. Nikdy nebrat poškozené, ty je nutno vyměňovat v bance, protože je nikomu neudáte. Často narazíte na falzifikát, který se pozná podle kvality papíru, chybějícího vodoznaku a dalších ochranných prvků.

-         Naučit se pár motliteb. Hodí se při přejezdech v horách, kdy řidiči jakoby schválně jedou téměř na okraji propasti, takže občas máte pocit, že jsou zadní kola v luftu

-         Výběr z kreditních karet je možný ve všech městech

-         Není potřeba se příliš bát vyměnit peníze od oficiálních pouličních veksláků, zvaných cambistas. Soustřeďují se okolo turistických a obchodních center a mají nejlepší kurs. Výměna peněz na ulici není nelegální, tak si vše pečlivě překontrolujte a nejlépe si někým jistěte záda.

-         Mobilní telefony mají signál taky skoro všude

-         Internetové kavárny jsou všude a jsou velmi levné

-         Pozor na výškovou nemoc, aklimatizaci pomůžete pitím čaje z koky

-         Cenu jízdy v taxíku si vždy dojednejte předem

-         Moc nikomu nevěřte a raději se ptejte několikrát. Lidé a zejména taxikáři v Limě si dost vymýšlí.

Zdraví Dája.